V údolí řeky Javari na peruánsko-brazilském pomezí. Jak také jinak, že? Zde se v posledních letech nacházejí neznámé kmeny s jistou pravidelností, která je až zarážející. Jsem přesvědčen, že se z tohoto úkazu pomalu stává důstojná náhrada za letní zprávy o české učitelce sežrané na Jadranu žralokem.

Českých učitelek bylo totiž dost na několik let první republiky a indiánských nepoznaných kmenů v amazonské džungle je doslova neúrekom. Neklamou- li mne informace, je jich ještě na celé století. Ne že bych nevěřil, že zde žijí, právě naopak. Jen mi vadí způsob prezentace těchto tak zvaných objevů. Žili tam odjakživa a tak není žádný div, že na tomto obrovském subkontinentálním území tropických pralesů, kde jich žilo spousty, jich stále žije, díky Bohu, dost. Není tím myšleno hodně, co do počtu příslušníků, ale co do počtu různých drobných a především isolovaných skupin.

Na indiánský svět Amazonie dohlíží FUNAI, Fundacao Nacional do Indio, Národní indiánská nadace, která je součástí brazilského Ministerstva vnitra. Tím je i řečena strategická závažnost. Údolí Javari, jako většina horních amazonských toků je obývána spíše nomádními než sedentárními skupinkami, které se pravidelně přesouvají po několika letech. Vzhledem k malé úrodnosti půdy i malého počtu divoké zvěře je kočovný způsob života a drobná skupina ve formě rodu či klanu jediná cesta k přežití. Naopak údolí středních a dolních amazonských toků, kde dochází k pravidelným záplavám území, jsou pak mnohem úrodnější a tím pádem je zde i větší výskyt zvěře a ryb. Pak zcela logicky zde byl i je větší výskyt početnějších kmenů. Ty však všechny známe i pár století, protože přístup k nim je mnohem jednodušší, a proto zde působili misionáři, obchodníci a dobrodruzi všeho druhu. Hledali přírodní zdroje k zbohatnutí:kaučuk,zlato, diamanty, polodrahokamy, ale i železo, drogy, léčivé rostliny. Jejich kultura je proto zvětší části na ústupu. Až na vzácné výjimky, jako v oblasti Alto Xingú, nastala tvrdá integrace, asimilace, v minulých století nelítostné vyhlazování.

V zásadě k jistému našemu přehledu si škatulkujeme indiánské kmeny podle jejich jazykové příslušnosti. K těm největším skupinám patří v Amazonii Tupí-Guaraniové nacházející se v širokém pásu od dolní Amazonky až k Paraguayi. Patří k nim třeba Mundurukové, Teneteharové nebo Parintintinové. Odtud třeba pochází původ, název i vzhled módního ženského prádla naší euroatlantické civilizace, tanga. Jen pro pořádek, milé dámy, abyste věděly, žádný Versace ani Gucci, ale rituální oděv dívek na iniciaci z amazonského pralesa. Další velkou skupinou jsou Arawakové žijící při západní straně brazilské Amazonie. K nim paří třeba Mehinákové, Paressíové či Tarianové. Milí kuřáci, z jejich jazyka máte výraz tabák. Karibové se z Guayanské vysočiny rozešli do všech stran. Jsou to třeba Pemóni nebo Matipuiové. Z jejich jména máme slovo kanibal. Pak je tu velká skupina kmenů tukano, gé nebo pano.

Právě v údolí Javarí žije několik etnik pano a šéf Etnoenvironmentální ochranné fronty této oblasti při FUNAI Fabricio Amorim prohlásil, že i nově objevená skupinka může k nim patřit. Amorim podle letecké fotografie jejich dvou společných dlouhých domů „maloca“ odhaduje počet na dvě stovky. Celý lokál Javarí je svým způsobem ještě kulturně poměrně zachovalý. Představuje téměř 90.000 km2 a žijí zde etnika Matis, Mayoruna, Matses, Kulina, jejichž počty se pohybují také jen ve stovkách. Porovnávám-li však fotografii malok neznámé skupiny s fotografií maloky kmene Marubo na straně 38. v publikaci Povos Indígenas no Brasil, díl 5. Javari je nabíledni, že je zcela stejná. Tedy nic nového pod sluncem.

V této oblasti je údajně na dalších až dvacet nekontaktovaných etnik, či možná jen částí etnik známých, protože není neobvyklé, že se kmeny tříští a dělí na menší skupiny, což jsem osobně v tomto regiónu zažil.

V době zveřejnění této zprávy jsem seděl 21.června na soukromé audienci u nového brazilského velvyslance Jeho Excelence George Monteira Praty. Pro mne to nebyla žádná náhoda, že jsme právě zde a zcela nediplomaticky, tedy otevřeně, probírali situaci amazonských kmenů v jeho zemi. Množství tzv. nekontaktovaných kmenů má FUNAI ve svých materiálech právě asi tu stovku. Jeho pracovníci, sertanisté, mají Amazonii docela dobře zmapovanou, ale jejich výsledky mají logicky tajný charakter. Samozřejmě i z těchto sejfů unikají informace, jako z naší policie.

Indiáni byli od svého objevení permanentně zneužíváni. Vykrádáme jejich zemi, jejich dědictví, jejich znalosti. Dobrodruzi zlato, módní návrháři kulturní znaky (ponča, tangy, dětské krosničky a chodítka, atp.), farmakologové léčiva, drogy a jedy. A třeba nyní se masmédia živí jejich objevováním neobjevováním, tedy jen jejich existencí, která nás zpohodlnělé Evropany vzrušuje. Brazílie je multikulturní země, kde se v jakémsi historickém kadlubu mísily tři základní lidské rasy: mongoloidní, negroidní a evropoidní, tedy indiáni, černoši a běloši. Paradoxně nejčistší nemíšenou populací s nejnižším zastoupením v zemi zůstali právě amazonští indiáni v zapadlých částech džungle. Většina z nich o nás ví, ale nemá o nás zájem. A tak se budou stále víc stahovat před naší civilizací do hlubin pralesů, které jim na pár dalších let zabezpečí jejich kulturu a způsob života.

Brazílii čeká nadlidský úkol: vyřešit humánní spojení, integraci a asimilaci dvou zcela odlišných světů v jeden celek či v dva celky žijící vedle sebe. K tomu bude zapotřebí takových velkých osobností, jakou byl můj přítel Orlando Villas Boas, snad nejslavnější a nejschopnější brazilský sertanista. V roce 1943 otevřel Brazílii cestu do vnitrozemí a světu znovuobjevil xingúské indiány, a přesto jej tito indiáni dodnes považují za svého bílého otce. Současně jim totiž zajistil přežití posledních zbytků kmenů ve spojení ve větší etnické celky a zabezpečil jim svobodné území založením Národního parku Xingú v roce 1961. Tehdy to však bylo bez halasu masmédií, bez adrenalinových zpráv, bez náporu zvědavců. V tichu a pohodě zde proto populace xingúských indiánů roste v uzavřeném území, kam nikdo nemá právo vstupu.