Bojem o přežití. Nejen přežití jednotlivce, ale především přežití lidského rodu jako takového, což však většinu z nás moc netrápí. A pouze jisté normativy a nepsané přirozené zákony provázející lidstvo napříč dějinami korigují tento boj a naše chování. Ne zákony vytvářené úředníky u nás nebo v Bruselu. Toto chování nebude však vždy takzvaně humánní, jak jsme si vygenerovali v posledních padesáti letech po hrůzné zkušenosti 2. světové války. To nám vyprodukovalo psaná lidská práva, která však nemohou být obecně aplikovatelná.
Každý národ si totiž v rámci svého životního prostředí kodifikoval vlastní zákony chování své vlastní rasy. A tyto zákony jsou na jiných místech planety jiné a tedy nepřenositelné, protože jiné jsou i zákonitosti přežití. Jednoduše vzato chudší kraje mají tvrdší princip přežití, tedy i zákony jsou drsnější, než v případě krajů úrodnějších a bohatších. Například zákony Eskymáků jsou diametrálně odlišné od Evropanů. Podobně zákony indiánů z chudších vysočin marginální Amazonie jsou odlišné už i od amazonských indiánů obývajících inundační úrodné oblasti trojúhelníku vytyčeného řekami Ucayali, Madeira, Amazonka. Co je pro jedny humánní, je pro jiné nehumánní, ale obojí je řízeno hlavním principem: přežití lidského rodu, klanu, rodiny a ne jednotlivce.
Když se eskymácké ženě narodily dvojčata, tak jedno z nich mělo prostě smůlu a bylo vystrčeno na mráz. Nám se to zdá odporné, nehumánní a nazýváme to jednoduše vraždou. Tato matka však jednala správně a také ji nikdo z okolí neodsoudil. Dvě děti by nikdo v kruté přírodě Arktidu neuživil, pouze by byla ohrožena existence rodiny, potažmo rodu či kmene. Stávalo se však, že počasí bylo velice nepříznivé, kdy řádila arktická bouře a jídlo nebylo dlouho nikde na dosah. Tehdy narozené děti byly snědeny. Tento alimentární endokanibalismus nastal jen v případě ohrožení samotné existence skupiny. Ale i s tím případem počítali jejich eskymácké zákonitosti. A právo proto, pro takové jednání Eskymáci v arktickém nehostinném prostředí přežili několik tisíc let a daleko na severu, v oblasti věčného ledu, drží vlajku homo sapiens. Pro nás je to něco nemyslitelného, ale v mezních situacích se chováme stejně, jen si to nechceme připustit. Když španělští dobyvatelé pronikali divokou džunglí dnešní Kolumbie a umírali hlady, také nastal čas kanibalismu. A byli to křesťané! Když v Andách spadlo letadlo s uruguayskými ragbisty, začali po čase také pojídat maso svých přátel, kteří nevydrželi. A byli to křesťané!
Těhotná indiánka na horním toku řeky Xingú, na Rio Kuluene, neměla právoplatného manžela. Odešla do lesa porodit a vrátila se sama. Nikdo se nedivil, jen já, že neuvidím svého nevlastního synovce. Všichni totiž věděli, co se stane, co se musí stát. Dívka, má nevlastní sestra, novorozeně zahrabala do země, jak jí kážou jejich zákony. Kmen Yawalapiti obývá chudý kraj Brazilské vysočiny, kde je málo ryb, zvěře a půda je neúrodná. Dítě bez otce nemá naději na přežití, pouze by bylo na úkor všech ostatních a to si kmen nemůže dovolit. I tady je jeho existence důležitější než život jednotlivce. A jedině tímto způsobem kmen Yawalapiti zde žije několik tisíc let. Kdyby se tato pravidla u Eskymáků a u Yawalapitiů nedodržovala a rodilo by se o sto šest, časem by obě dvě etnika zahynula na úbytě. Z hlediska naší blahobytné euroatlantické civilizace je to nehumánní, přímo obludné a nepředstavitelné. Asi tak jako že sytý hladovému nevěří. My nejsme schopni připustit zničení jediného lidského tvora, protože máme (dosud!) pro ně prostor a stravu.
Vlastní regulaci počtu obyvatel mají i ostatní indiáni žijící podle svých dávných řádů. I ti v bohatém zavlažovaném trojúhelníku, kde rodí velké množství dětí a nechávají je žít bez ohledu jestli mají oficiálního otce nebo ne. Zde je potravy pro ně sice dost, avšak přesto drsná Matka přírody tropů si vybírá svoji krutou daň ve vysoké dětské úmrtnosti. Jen každý třetí nebo čtvrtý novorozenec se dožije dospělého věku. Je to přirozený výběr, kdy přežije ten nejsilnější jedinec, což je z hlediska lidského rodu a jeho genového vybavení velmi pozitivní. Z našeho hlediska to opět není příliš humánní. Avšak ta naše snaha zachránit každého jedince (bohužel se nás rodí málo) za každou cenu je v dlouhém horizontu negativní. Dá se říci, že lékaři bojující za každý život vlastně zaneřáďují naše genové vybavení a tak z hlediska daleké budoucnosti je jejich činnost antihumánní. Východiskem by bylo, aby naše ženy měly minimálně deset porodů, jenže kdo je k tomu donutí?
Obě výše zmíněná etnika, jejichž podobné kulturní znaky má i celá řada dalších přírodních národů světa, si touto přirozenou cestou udržují jistou úroveň hustoty zalidnění, která je přímo úměrná možnostem přírody je uživit. Kdybychom v těchto případech připustili náš humánní princip vycházející z našich podmínek a začali materiálně dotovat Eskymáky a indiány marginálních oblastí Amazonie, přemnožili by se a už nikdy by nebyli schopni se sami uživit. Jinými slovy vzali bychom do rukou dílo Boží, a chtěli napravit jeho Arktik a Amazonii. Emoce s námi logicky hýbou, ale byla by to cesta do pekel, proti zachování lidského rodu. Došlo by k porušení rovnováhy. Jistě, z našeho hlediska toto udržování stability je kruté, nehumánní, ale antihumánní by bylo, kdybych to té dívce z kmene Yawalapiti rozmlouval.
Vybereme-li milióny dolarů na stadiónu Wembley při benefičním koncertu světových hvězd, je to nádherná ukázka lidské soudržnosti s hladovějícími Afričany, ale bohužel nic víc. Velká část financí se do Afriky cestou stejně někde rozplyne a i ten zbytek v řádech miliónů hladovějící Afriku systémově nenapraví. Bude stále hladovějící. Tamější kraje jsou na výrobu potravin chudé, jako v případě Arktiku či Amazonie. I zde v průběhu tisíců let jistě docházelo také k přirozené regulaci. Hladovějících je však v Africe velice hodně a jsou nám na očích. Drsná regulace členů společnosti Eskymáků a amazonských indiánů nám naopak není tak na očích. Nevidíme ji, takže ji ani nemůže emotivně vnímat jako v případě přelidněné Afriky. Tam se však opravdu dostáváme na tenký led.
Zdálo by se, že Mýtus o Sisyfovi Alberta Camuse s tím nemá nic společného. Chyba lávky. Něco má. Každý člověk by měl být podle francouzského existencialisty šťasten, když se znovu a znovu může vláčet s břemen vzhůru a zase spadnout. Jinak nemá naději na vlastní existenci. Amazonští indiáni a Eskymáci jsou šťastni když uloví svého tapíra, respektive ledního medvěda. To jsou na vrcholu své cesty, po které zase spadnou dolu a hladoví. Vědí však, že zase někdy potkají svého tapíra a medvěda a budou se opět za ním štvát a prodírat džunglí a ledovými pláněmi, stoupat vzhůru s břemen přežití. Kdyby jich bylo hodně a tapírů a medvědů stejně, nebylo by kam za nimi stoupat, což by podle Camuse byl konec existence.
