Mám několik svých oblíbenců pohybujících se v Amazonii, mezi tvůrci kultury amazonských deštných lesů, které mi nejvíce přirostly k srdci. Bádali zde  a žili s indiány svůj život, Alberto Vojtěch  Frič, Vladimír Kozák, Donald Lathrap a Claude Lévi- Strauss. O posledně jmenovaném jsem napsal před nedávnem nekrolog. Můj první nekrolog. Oslavný nekrolog, protože si to svým životem a hlavně životním postojem právě k amazonským, a nejen k nim, ale k veškerým amerinidánům a k jejich kulturám vysloužil. V nekrologu jsem tehdy  napsal: "Zasloužil se o debarbarizaci kmenových společenství  v našem podvědomí." Byl  sice považován za francouzského intelektuála, které já zas tak nemusím, jenže on to byl člověk zcela ojedinělý, nesouvisející s žádným proudem, ani módním. Ostatně sami pařížští intelektuálové jej mezi sebou neradi viděli. Nepatřil k nim. Jak by ne, tito levicoví  pokrokáři byli víc  zpovykovaní budoucím íránským teroristou Chomejním  než solidními badatelskými výsledky C. L. S.  Navíc C.L.S. nikdy nepatřil mezi revolučně laděné skupiny Francouzů. On jím totiž ani nemohl být.  Byl totiž formován přírodou, Amazonií a pobytem v tamějších tropech, které jsou nadmíru konzervativní. Tak konzervativní, jako jsou  indiáni všech tří Amerik.

         C. L.S. nebyl běžný vědec badatele od zeleného stolu. Byl to člověk, který nasával znalosti přímo od zdrojů, v terénu mezi indiány, s kterými prožil řadu let. Právě bez pochopení těch nejzákladnějších a mnohdy těch nejskrytějších reálií jejich života  by nikdy nemohl pochopit jejich kulturu a rozšifrovat třeba jejich mytologii, která je pro nás obyčejné lidi zcela nečitelná, nejasná, nesmyslná, nereálná, neskutečná. Všechna hluboká duchovní a spirituální tajemství vycházejí  právě z reálií běžného života. Vždy říkal, že  "je třeba si osvojit celek formou osobní vlastní zkušenosti.".

         Indiáni si jen tak někoho nepouští k tělu. Znám to z osobní zkušenosti čtyřiceti let. A čím je indián kulturně vzdálenější od našeho životního stylu, tedy v našem běžném žargónu čím je divočejší, tím je těžší se mu přiblížit. Chrání si svou svobodu a volnost. Právě proto dovedu ocenit schopnost C.L.S. se k takovým indiánům přiblížit a dlouhodobě  s nimi žít. Tak jak se mu to podařilo v případě Ňambikwárů, jehož pobyt mezi nimi je nejnosnější částí Smutných tropů. Pokora C.L.S. vůči amazonským indiánům  je cítit z každého řádku, z každého slova Smutných tropů. Je vidět, že je bere vážně, že k nim nepřichází z pozice chytrého vědce, že je považuje za sobě rovné. Přijetí indiány je vlastně  prověrka pravdivosti příchozího bělocha, jeho myšlenek a cílů. Tito indiáni dovedou rychle rozpoznat nafoukance, naboba a špatného člověka, protože by jim rušil jejich životní harmonii s přírodou a vesmírem, které si nejvíce váží. Právě pro tyto  schopnosti C.L.S. jsou Smutné tropy  pravdivou výpovědí o indiánech a o jeho pobytu mezi nimi. Jenže  svým způsobem je to i jakési poslední rozloučení s indiány, jejichž konec se už tehdy začal pomalu chýlit ke svému konci. 

          C.L.S. zřejmě ani neměl za cíl psát cestopis. Ostatně první slova jeho  knihy jsou dostatečně vypovídající: "Cestovatelství a cestovatele nenávidím....." Smutné tropy vznikly jakoby samovolně z jeho dojmů, pracovních názorů, zkušeností, cestovních zápisků, z kterých však vyzařuje obrovská zasvěcenost a profesionalita. Smutné tropy jsou názorem, krédem, průvodcem. A protože C.L.S. je navíc a především  vysoce schopným vědcem a zakladatelem funkčního strukturalismu, jeho poznámky  mají i nadmíru vysokou  odbornou hodnotu. Přesto mají Smutné tropy populární  rozměr, přístupný  pro širokou veřejnost. Je to vlastně ojedinělý literární počin přenášející myšlenky a názory badatele, zpravidla suché a ne příliš čtivé, do polohy příjemného počtení. C.L.S. nám  předestřel především atmosféru jejich života, jejich každodenní radosti a pohodu. Představil nám indiány právě v tom, v čem se tak velmi lišíme. Smutné tropy ukazují propojení  indiánů se svým životním prostředí, ukazují nám, proč je nazýváme přírodními národy, ukazují nám to, co my jsme dávno ztratili, k čemu se již nikdy nemůžeme vrátit. Je to kouzelné čtení, z kterého vystupuje pozitivnost světa indiánů, samotná lásku C.L.S. vůči nim.

             Právě proto, že Smutné tropy jsou prezentací spíš veselých tropů, vždy mi nedocházelo, proč je C.L.S. nazval smutné. Ti indiáni přece žili a žijí ve svých  tradicích šťastně a vesele. Jsou nejšťastnější a nejveselejší lidé na světě, protože nic nevlastní a ani nic vlastnit nechtějí.  V dobách pobytu  C.L. S. s nimi ještě neznali mnoha zel. Ten smutek tam proto v prvním plánu není ani moc cítit. Spíš naopak. Já bych spíš řekl, že v  Amazonii  indiáni žijí ve veselých tropech, tedy tam, kde si žijí podle svých zákonů a bez vlivu bělochů.  Tak jako jejich prales je pro nás zeleným peklem, tak pro ně je zeleným rájem.  Časem mi však došlo, že název je zřejmě  spíš vizionářský než aktuální. C. L. S. chtěl tím možná naznačit svoji jasnou vizi, jak to s Amazonií a amazonskými indiány brzy dopadne. Byl přesvědčen o  nekonečné chamtivosti naší civilizace, která se nezastaví před ničím. Nesouhlasil s čistě materialistickým a mamonářským vývojem našeho euroatlantického světa.  Věděl, že my potřebujeme z naší podstaty  kořistit, drancovat zdroje kde se dá. Pro naše pohodlí, pro náš stále bohatší život s nestálým ekonomickým růstem. A   tušil, že Amazonie je se svými zdroji, bohužel,  na pořadu dne kořistění a drancování. A tak zelený ráj pro indiány  nastavil jako smutné tropy. A když si C.L.S. začal porovnávat život těchto "divochů", tedy jejich civilizaci  s tou naší, nutně došel k tomu, že my se mílovými kroky vzdalujeme lidské přirozenosti, že se jí bezohledně zpronevěřujeme, že nemáme na paměti  zásady, pravidla a normy existence na Zemi. Právě i pro tento jeho kritický postoj vůči naší civilizaci nebyl oficielně oblíben. Mezi intelektuály ani mezi politiky. Byl vytěsňován z veřejného života,  tak jako byly vytěsňováni  sami indiáni.  Jenže právě pro jeho pravdivost a autentičnost si Smutné tropy získaly milióny nadšených čtenářů.

       Pro mne, etnologa orientovaného na stejný kulturní areál amazonských deštných lesů, je každá jeho řádka dokladem jeho souznění s indiány.  A jeho porozumění s přírodními lidmi, kteří jsou transparentní, čistí, jak říkáme boží lidé, tak jako byl on sám.  Díky jeho spolužití s Ňambikwáry, Tupí-Kawahíby, Kaďuveji a Borory, což jsou základní kapitoly Smutných tropů, začal ukazovat světu, že tito "divoši" jsou i schopni vytvářet abstraktní systémy i jiné virtuální světy, že jejich  kultura je plná abstraktních symbolů, které nás dovedou zpětně  k  jejich konkrétním životním normám, zákonům a předpisům. C.L.S. mne však dostal  přesahem indiánských činností do našeho světa. K zkoušce nemohl u něj na  Sorboně přistoupit žádný student, aniž by si v rámci seminářů "nevyvrtěl" oheň pomocí dvou dřívek o sebe. Právě taková pokora a přístup k jejich dovednostem dokazuje uznání jejich kultury také za civilizaci, i když té nejnižší. A tuto pokoru vyžadoval od svých studentů, jako se ji snažil naučit i své čtenáře Smutných tropů. 

       Smutné tropy  jsou ještě zprávou ze zeleného ráje. C.L.S. odešel. Smutné tropy pomalu také odcházejí. Jeho tropy odcházejí.. Nám zanechal nádhernou památku na dobu, kdy indiáni ještě žili, jak zákony kázaly jim. Veselí a šťastní, i když  jejich moudří šamani tušili blížící se zkázu. Smutné tropy jsou nejen památkou na tyto doby, ale jsou zároveň mementem pro nás všechny. Mementem, kdy my  stojíme za úpadkem tohoto lidu, této civilizace, jejich úsměvů. Jejich zelený ráj pomalu odchází.....