Již čtvrtý rok jezdím si s kamarády zalyžovat do Dolomit v jižním Tyrolsku, do Horní Adiže v Itálii. Nádhera! Nejvíc je zde logicky německy a italsky hovořících lyžařů. Ty třetí v pořadí jistě správně hádáte jsou lyžaři  hovořící rusky. Jsou  všude. U nás v Praze, v Karlových Varech, v Zurichu, v New Yorku, v Jižní Americe, v Antarktidě. Je jich totiž hodně. Co naděláte. Faktem je, že jejich nová generace je poněkud vychovanější, není již tak hrubá, hlasitá, opilecká a zřejmě ne všichni jsou mafiózní.  Po lyžovačce jsem se v sauně sešel s jedním z nich.

„Jsem Gríša,“ řekl  a podal mi ruku. Těžko jsem ji mohl odmítnout, i když můj vztah k mohutnému dubiska na východě není příliš pozitivní.  Byl formován ruským spiklenectvím v roce 48,  okupací v roce 68 a jejich čtyřicetiletou kuratelou nad námi všemi  včetně mně. Po okupaci  Československa jsem v Jižní Americe v studentských debatách bouřil proti rudému teroru, i když mi to tam místní,  převážně levicová,  mládež nevěřila.  Nikdo mne nemůže podezřívat z nějakého rusofilství, ale dal jsem se s Gríšou do řeči. Oprášil jsem svou bídnou ruštinu, kterou z mé generace všichni studovali  spousty let a úspěšně ji zapomněli.  Navíc jsem měl ještě donedávna  noční můry z hodiny ruštiny a s úlevou jsem se probouzel. A tak jsem ji s ním v sauně češtinářsky patlal a motal s angličtinou a španělštinou.

Gríša básnil o ruských parních lázních s březovými metličkami a vonnými travami. „Chodím do ní každou neděli a vyjdu z ní jako nový.“

„Asi tak nový jako je i váš Putin, co?“

„Asi tak. Staronový a nevím, zda je to dobře nebo špatně.“

„Myslím, že spíš dobře. Vaše velká ruská země potřebuje  tvrdého vládce, jakési samoděržaví a ne žádnou slabou demokracii. Nejste na demokracii vychováni, vždy jste potřebovali a obdivovali moc. Teď  jistě většina z vás jej obdivuje, jak umí jezdit na koni, jak se potápí a hledá amfory, i když jsou předpřipravené nebo jak se pere na tatami, i když třeba nemusel složit zkoušky na černý pásek. U nás bychom se takovému prezidentovi všichni bez rozdílu smáli. U vás ne.“ Gríša ani neprotestoval, spíš souhlasil. Jen s tím rozdílem, že není Rus.

„Jsem Tatar, z Ufy. Moji rodiče jsou ortodoxní musulmani, i já ještě mluvím tatarsky. Moje žena je židovka a  moje děti jsou co? Tatarsky už nemluví a tak jsou asi Rusové. A budou možná i křesťané, “ zasmál se své etnickoreligiózní úvaze. „Tataři jsou už jen na vesnici.“

Gríša byl v Praze, zato já jej zklamal, že jsem nebyl v Moskvě. Konverzaci  jsem však navázal přes můj turistický přechod Kavkazu z Pjatigorsku do Soči v roce 1960.

„To jsem ještě nebyl na světě,“ vzkřikl.

„Nuže, a nyní tam připravujete olympiádu, že? Jaké je tam lyžování?“

„ Kdepak, tam nemohu, nejsem na to dost bohatý. My chudší jezdíme lyžovat do Alp a do Andorry. Já dvakrát ročně.“

„Ty jsi chudý? A co děláš?“

„ Před deseti lety u nás  zkracovala petrolejářská firma, kde jsem byl provozním technikem a stal jsem se nezaměstnaným. Všechny své úspory jsem tehdy dal do bonů privatizace a získal skladové prostory k pronajímaní.“

„Takže jsi  jen chudý kapitalista jako Abramovič, Berezovskij či Chodorovskij?“

„Kdepak, ti nemuseli do privatizace  v roce 1995 vložit ani  kopějku. Vše získali zdarma cestou přátel ve vládě. Já už musel riskovat.“

Do sauny mu volala jeho dcera z Moskvy. Je novinářkou a rok po škole prý vydělává dva tisíce dolarů. Syn je ajťák a rekordman v plavání.  Všichni lyžují. Začal mi být docela sympatický. Stále se chtěl přátelit. Ať děláme co děláme, jsou  Slované i když jsou Tataři. Jsou z našeho kulturního  okruhu a stále slábnoucí Evropa se bez nich asi neobejde. Jsou naším přirozeným spojencem v budoucnu. Křesťanským spojencem proti náporu a plíživé okupaci militantního islámu či postupující invazi z ještě vzdálenějšího  asijského Východu. A kdybych si měl vybírat mezi  vládou Arabů či  Číňanů na pražském Hradě, jistě bych nebyl sám, kdo by se zase přichýlil k tomu dubisku, jako naši Staročechové. Sice ne moc rád, ale s nimi si přece jen více rozumím než s Araby či Číňany, kteří navíc nelyžují.