Na  toto téma  si však už dovolím diskutovat. Pohybuji se po jihoamerickém terénu více než čtyřicet let. Rád bych se zeptal pana Beránka na jeho jihoamerickou praxi a znalosti jihoamerických reálií. Domnívám se, že má asi takovou, jako většina našich obyvatel, jako většina Evropanů. Je v tom vždy cítit jakýsi úsměšek a evropskou nadřazenost nad tím, co z Jižní Ameriky přichází. Tato nadřazenost vychází ze zpráv,  z jistých zavedených  stigmatizací a fám, která jsou schopná přetrvávat století. Jistě všichni vědí, že zprávy, které běhají po světě jsou z převážné většiny negativní a bagatelizující nebo zcela nepravdivé. Nemusíme chodit daleko. Jak nás, Čechy, vidí třeba v Rakousku či Německu? Jako zloděje. Jak nás vidí v Jižní Americe? Většinou ani netuší, že existujeme. Ti znalejší si myslí, že jsme výborní fotbalisti (dopad slávy z Mistrovství světa v Chile) nebo ti ještě starší, že co Čech, to muzikant (valná většina  českých emigrantů se živila jako hudebníci). Jak dobře víme, nic z toho není pravda. A přesto tady jsme a přesto ne všichni jsme zloději, fotbalisté nebo muzikanti. Pan Beránek  a absolutní většina Čechů se dívá na Kolumbijce, když vezmeme jaksi z našeho hlediska nejproblematičtější zemi Jižní Ameriky, jako na mafiány, zloděje,  bandity, podvodníky. Většina  z nás, ale i většina Evropanů, se tam proto i bojí jezdit. Tato fáma všechny odrazuje a tak nemají šanci  tuto zemi, její obyvatele ani zdejší politický systém poznat. A tak fáma a stigmatizace pokračuje i nadále.

            Nechci malovat Jižní Ameriku či přímo Kolumbii na růžovo. V žádném případě. Jsem realista. Zažil jsem přepadení revolverem za bílého dne na rušné ulici v Rio de Janeiru, byl jsem párkrát okraden v Ekvádoru či v Peru. Podotýkám však, že párkrát. V Praze jsem byl za stejnou dobu okraden vícekrát. Konkrétní zkušenosti člověku reálně ozřejmí situaci v terénu na vlastní kůži. Ne fámy, ne kecy, co kdy bylo  či nebylo.  Ze známé restaurace nad Bogotou směrem k La Calera  jsem po večeři odešel bez deštníku. Když jsem to asi za deset dní zjistil, mávl jsem rukou. Přišel jsem o víc. Přesto mi to nedalo a zavolal jsem tam.  Jeden z číšníků mne šokoval:“ Ano, pane, váš deštník stále visí na stejném místě, kde jste ho zapomněl.“ Ve Vojenské nemocnici  ve Střešovicích jsem chvíli čekal na vydání léku. Odložil jsem si stranou deštník a za chvíli byl pryč. V lidovém autobusu do centra Bogoty jsem seděl mezi davem prostých  Kolumbijců, podle nás  lumpů a podvodníků. Z texasek mi vypadly klíče od  mé rezidence velvyslance. Jeden mladík se sehnul a podal mi je se slovy: “Pane, to jsou asi vaše klíče od bytu, že?“ Naše chalupa v Pojizeří byla už třikrát vykradena i bez klíčů.

            Jistě, v Kolumbii také bují a vždy bujela korupce, která je totiž nedílnou součástí každého úřednického státu. Byla, je a bude. Jde možná jen o jistou míru.  Opětovně připomínám slova kolumbijského prezidenta Turbaye. Ten se dovolával návratu k jakési neoficiálně oficielní „slušné“ 10% komisi pro úředníky státu ze zakázek, které sjednají. Ne žádné miliardy, kam to dospěla u nich i u nás. Ano, v Kolumbii operuje drogová mafie, protože někdo ty drogy kupuje, ať už u nás nebo v USA. Ano, v Kolumbii operuje řada nelegálních revolučně-teroristických organizací, bohužel často podporovaných  i z Evropy. Ano, v Kolumbii buduje a staví  spousty  stavebních firem hledající výnosné kontrakty za každou cenu. Ano, v Kolumbii řada politiků, soudců, vojáků, policistů je  vidinou rychlého zbohatnutí vmanipulována do osidel zla těchto mnohdy kriminálních struktur. Peníze, náš vynález, je děsným lákadlem v Kolumbii i u nás. To je však pouze jedna stránka mince, na kterou se všichni, včetně pana Beránka, s posměchem dívají jako na hrůzný jihoamerický folklór. Tato část mince je totiž všeobecně známá. O ní se rádo píše. Tyto informace  se rychle a dobře rozšiřují po celém světě. A tak i tuto zemi, tento subkontinent, my vnímáme a neustále stigmatizujeme.

            O nějaké druhé stránce této mince u nás, ale ani v Evropě, nemá nikdo ani potuchy. Kdo by se také zajímal o mravenčí práci institucí činných v trestním řízení. Není tak atraktivní jako činnost mafiánů a teroristů. A přesto si dovolím tvrdit, a tvrdím to již mnoho let, že konkrétně v Kolumbii je tato druhá strana mince mnohem výraznější  a mnohem nekompromisnější než u nás. Kolumbijské síly na straně dobra, policie, soudy, vláda jsou po mnoho let mnohem razantnější než si jen dovedeme představit. V posledních patnácti letech  jsem v Kolumbii  buď delší dobu žil či tam pravidelně každoročně jezdím. A vždy jsem byl znovu a znovu překvapen, kdo  už zase sedí ve vězení. Nekompromisně jsou to vysocí politici, členové vlády, generálové a plukovníci armády a policie, starostové, soudci, guvernéři, radní.Tak jak my rádi říkáme: Padni, komu padni. Tam v té posmívané Kolumbii to už dávno platí. Zato u nás zdaleka ne. Vždy, když byly náznaky, se to nějak zašumlovalo. Máme  na to krásný eufemismus: ustát to.

Ale raději konkrétně z poslední doby. Generál Mauricio Alfonso Santoyo Velasco, šéf bezpečnosti Prezidentské kanceláře bývalého dvojnásobného prezidenta Kolumbie Álvara Uribeho a velitel  speciálních jednotek GAULA (proti únosům a vydírání) je „ad portas“  extraditaci do USA. Zapletl se do obchodů s drogovou mafií „Oficina de Envigado“ a ani jeho generálské hvězdy či vysoká funkce jej neochránily. Jeho prostřednictvím se korupce dostala do nejvyšších policejních a politických pater země. Prezident republiky Juan Manuel Santos jej nekompromisně  připravuje k extraditaci do USA, což je pro tyto typy ten nejtvrdší trest. Žádost přišla z USA 13. června 2012.  

Vysoký důstojník tajné policie Roque García Pedriza a policejní plukovník Carlos Meza Variolo z Dijin (Úřad pro kriminální vyšetřování a Interpol), jedni z významných mužů- důstojníků v boji proti kápům drogových mafií z Valle, již jsou vyslýcháni v USA. Kolumbijci je nedávno zatkli a vydali. Oba dva  informovali  mafiánské kápy, když se nejdříve v rámci své práce infiltrovali do jejich struktur, o  jejich zatčení. V jejich rukou také záhadně zmizel  milión dolarů, který policie  zabavila při zatčení narkokápa Juana Carlose Ramíreze Abadía zvaného „Chupeta“ v roce 2008.

            Kapitán policie Carlos Alberto Flórez za ochranu jiného narkokápa „Loco“ Barrery, kterému předával informace o boji proti narkomafii,  byl v roce 2010 zatčen a extraditován do USA.

            Dva bývalí guvernéři departamentu Boyacá Miguel Ángel Bermúdez a Edgar Ignacio Sainea byli zatčeni a odsouzeni na jedenáct let vězení. A nejen to, každý zaplatí pokutu ve výši 220.000 dolarů, aby nahradil škody jimi způsobené. Stalo se to v roce 2008, kdy Nejvyšší soudní dvůr je učinil odpovědnými za navýšení cen knih, které nakupovali pro školní knihovny bez výběrových řízení. Ceny přesáhly cenu obvyklou o 175.000 dolarů.

           Senátor  Jorge Caballero byl 13. 6. 2012 zatčen za podporování nelegálních struktur v departamentu Atlántico. Byl odsouzen na  pět a půl let vězení a navíc musí zaplatit pokutu ve výši  téměř miliónu dolarů. Vězení přece něco stojí daňové poplatníky!

           Samuel Moreno Díaz, vnuk slavného prezidenta Kolumbie Gustava Rojase Pinilly, syn poslance  a ex-presidentské kandidátky se stal v roce 2007 starostou Bogoty. Jeho bratr Ivan byl starostou Bucaramangy a senátorem. Prokurátor Alejandro Ordóňez starostu Bogoty 3. května 2011 suspendoval za skandály při sjednávání smluv  na veřejných pracích v městě. Za tři měsíce byl zatčen a v březnu 2012 obviněn spolu se svým bratrem, který byl též zatčen z několika deliktů. Zpronevěra, vydírání, podplácení a korupce. Mimo jiné přijali úplatek  sedmi a půl miliónů dolarů od stavební firmy Nule na výstavbu veřejné dopravy. Hájí se, že se jedná o montáž jejich politických nepřátel.

            Nejvyšší státní žalobce Eduardo Montealegre nechal v květnu 2012 zatknout dvanáct politiků z departamentu Magdalena za styky s nelegálními  paramilitárními organizacemi, zejména s blokem „Jorge 40“. Nejdříve získali od nich podporu při volbách, aby jim  tuto pomoc vraceli přidělováním ze státních zdrojů. Následně nechal Montealegre zatknout dalších padesát politiků a veřejných funkcionářů za podobné přečiny, jako například radní z města Algarroba: Gustavo Carrillo Macías, Gentil Rodríguez Zúñiga, Eusebio Vizcaíno, Luis Puello Rodríguez y José Crespo Pérez.

          Padni, komu padni. Tak to funguje v Kolumbii, ale ne u nás. V zemi, která se čestně potýká s kriminalitou, terorismem a mafiemi i v těch nejvyšších patrech společnosti. Nikdo, opravdu nikdo není před zákonem chráněn. A i když, tak časem vše vyjde najevo. Bez ohledu jestli je  přítelem třeba i pana presidenta nebo generála policie. V zemi, které se posměšně pochechtáváme, kdy podle pana Beránka dnešní naše situace vypadá poněkud jihoamerická. Zdaleka ne. Kolumbijci by se spíš mohli pochechtávat nám.