Slavnost mrtvých má svůj původ v  mytologii o  jejich stvořiteli Mavutsinimovi. Ten se rozhodl, že navrátí život zemřelým lidem oživením vyzdobených  špalků ze stromu „mavú“. Za pár dní se špalky zvané „kuarup“ už začínaly pomalu hýbat,  i když tomu členové osady, v té době ještě zvířata,  zpočátku nevěřili. Měli se všichni radovat a ne lkát nad umírajícími. Špalky málem už už obživly, měly hlavu, ruce, tělo a chyběla pouze jedna noha, která byla ještě dřevěná. Avšak jeden z mužů, který přihlížel, nedodržel zákaz Mavutsinima o dočasném celibátu během obřadu, a celé kouzlo touto nečistotou pokazil. „Kuarupy“ neobživly a navždy se staly  jen symboly mrtvých a ne živých. Lidé, které demiurg Mavutsinim stvořil už  neměli věčný život. Už neobživli při „kuarupu“, z kterého se stala jen slavnost.  Příprava těchto špalků je základem Slavnosti mrtvých. Součástí „kuarupu“ pro  zemřelé vážené osobnosti kmene, náčelníka, šamana nebo výjimečně pro jejich „bílého otce“ Orlanda Villas Boase v roce 2002, je  i prezentace a iniciace panen a zápasy „huka-huka“.  Souvislost iniciace dívek a pohřební slavnosti je zřejmě z důvodu  symbolického spojování začátku a konce, dvou hlavních slavností, kdy se mění podstata člověka.  „Kuarup“ je totiž oslavou života, smrti a duchovního vzkříšení. Iniciace je zase oslavou kvalitativní změny dítěte v dospělou osobu schopnou rozmnožování. Z tohoto pohledu narození a svatba není v cyklu lidského života brána za důležitý důvod k slavnostem.

                                                     Posvátné trumpety a píšťaly

         Nejdříve je na pořadu složitá a dlouhá příprava všech účastníků: malování těla nejčastěji rudou barvou z „urucú“ (Bixa orellana) a černou barvou z dřevěného uhlí,  oblékání ozdob ramen, uší, krku, hlavy. Dívkám se obřadně stříhá ofina, zdobí lícní kosti drobným černým ornamentem, na krk zavěšují náhrdelníky vyrobené z hlemýždích domečků či nyní ze skleněných korálků a pak se jim malují nohy tradičním rybím vzorem symbolizujícím piraně  nazývané „merexu“ (Serasalmus) černou barvou „genipapo“ (Genipa americana). Ryby jsou totiž pro xingúské indiány životně důležité. Jsou totiž především rybáři a různé druhy ryb hrají logicky důležité role i v jejich mytologii.

        Dva doslova vyšperkovaní pištci s vysokými  péřovými čelenkami, kde převládá žlutá a červená barva peří,  zahajují celý obřad purifikací, což je nutné v  případě každého obřadu či léčení. Je zapotřebí prostor vyčistit od zlých duchů. Píšťaly   „urui“ vyrobené ze dvou různě dlouhých bambusových trubic slepované smolou či včelím voskem vyluzují dva různé tóny. Táhlé zvuky zahánějí zlé duchy z návsi i ze všech malok, společných domů, kudy pištci procházejí. Samozřejmě se nejedná o posvátné trumpety „yakui“, které nesmí ženy ani vidět ani slyšet jejich zvuky. Trumpety „yakui“ jsou nejposvátnějšími artefakty xingúských indiánů. Věří, že symbolizují samotné předky a jejich táhlý zvuk vyluzovaný trumpetistou je, mrtvé a živé,  vzájemně spojuje. Z těchto důvodů ženy a děti nesmí tyto předměty vidět ani slyšet jejich hudební tóny. V době  obřadů proto ženy s dětmi utíkají do lesa, aby je nestihl tvrdý trest vyloučení ze společnosti. „Yakui“ vlastně symbolizují i jistou nadvládu mužů nad ženami. V případě, kdyby se ženy zmocnily těchto  hudebních nástrojů došlo by k zvratu celé společnosti, k návratu matriarchátu.

       Pištci nakonec vyvádějí nahé a vyzdobené dívky, panny, k jejich veřejné prezentaci a k iniciaci. Všichni poskakují rytmickými krůčky, dívky s levou rukou na flétnistově rameni, pravá pokrčená v lokti se točí v kruzích. Začíná tanec dívek a chlapců, kdy v řadách za sebou  poskakují drobnými krůčky na jednu či na druhou stranu či přešlapují na místě s uvolněnými koleny.  V případě samostatné dívčí iniciace Yamuricuma, se dívky  zdobí zcela jako muži  a v rukou drží ještě luky a šípy. Prakticky přebírají jejich roli. Malují své tělo jako muži stejnými ornamenty, zdobí se jejich náhrdelníky, péřovými čelenkami, péřovými ozdobami ramen a uší, zpívají a tančí s mimickými gesty agresivního chování válečníků. Dokonce soutěží v střelbě lukem, v plavání a v  běhání.

       Pak následují i ženské  zápasy „huka-huka“ a rozřezávání ramen škrabkou „jajap“, v které je upevněna řada piraních zubů. Ostatně rozřezávání ramenou probíhá u všech každoročně. Naplňuje je vírou v jejich život, zpevňuje jim zdraví a kůži, odplavuje špatnou krev. Po tanci panen, tancují  muži i s ostatními zástupci jiných xingúských etnik válečné a ohnivé tance probíhající celou noc, aby k ránu symbolicky znovuvzkřísili  zemřelou a všemi váženou osobu. Mohutné výkřiky oslavují jeho život, lov, stromy, zvěř, maniok, med. Další den následují mužské zápasy „huka-huka“, při kterých se představují nejlepší zápasníci z celé oblasti. Při nich se prezentují i budoucí adepti do náčelnických funkcí.

                                                        Cesty do Xingú

            Vzhledem k tomu, že se jedná o velmi dramatický rituál s nádherně  vyzdobenými  a vymalovanými indiány, zlákal „kuarup“ v posledních letech k řadě návštěv  filmových štábů a fotografů z celého světa.  Osada se zaplní davy filmařů, fotografů a techniků s kolejnicemi pro kamery, balóny, kulisami, cateringem, ubytovnami s leteckým zásobováním. Klid a posvátnost je pryč. Zůstala jen adrenalinová atrakce pro bělošské diváky a snaha tvůrců se náležitě prezentovat ve svém bělošském světě.  Bohužel tím pádem se prapůvodní intimita  rituálu  ztrácí a mění se ve folklórní aktivitu. Mýtus je ničen bělošským humbukem a kšeftem.  Ještě donedávna byla totiž Slavnost mrtvých  bělochům až na malé výjimky naprosto nepřístupná. Navíc se o ní ani příliš nevědělo. Prvním bělochem, který ji asi viděl byl cestovatel Karl von den Steinen, který do této oblasti přijel  v roce 1884 jako první cizinec. Dalším byli čtyři bratři Villas Boasové až v roce 1943 při jejich famózní Expedici Roncador-Xingú, která zahájila pochod Brazílie do vnitrozemí. Byli to právě oni, kteří se zasloužili o vytvoření Národního parku Xingú s 22.000 km2 v roce 1961 a tím zahájili i ochranu asi 2.500 xingúských indiánů před běloškou devastací. Právě Orlando Villas Boas mně v roce 1989 poslal za náčelníkem Aritanou, vůdcem kmene Yawalapiti.

            Aritana mne s tímto doporučením přijal, protože Orlando byl pro ně jakýsi bílý otec, který zachránil Yawalapitie před vyhynutím. V roce 1943 jich bylo  pouze osmnáct. V době mého příjezdu jich bylo kolem sto deseti. Po několika měsících jsem byl dokonce adoptován ženou Ayrikou a adoptivním otcem se mi tak stal i její manžel, šaman Guňitze z kmene Kuikuru. Ayrika mi dala jméno Atapana. Účastnil jsem se každodenních činností kmene. S Warípirou jsem rybařil, s Tunuli vyráběl slaný popel potaš z modrých vodních hyacintů, s Tuho Pesé sledoval  výrobu opeření šípů, s  Jakao sbíral v lese  ananasy, s dětmi vyhrabával  ze země arašídy, s ženami  nosil maniok, pekl placky „beiju“, každodenně se koupal nebo pozoroval  Pajpualo při předení bavlny či Guňitzeho léčení s jeho kouřením doutníků, tancem a zpěvem, který jej přiváděly do extáze. Ženy mi se smíchem daly ochutnat kyanovodíkovou šťávu, kterou vymačkávaly z hořkých maniokových hlíz, aby byly jedlé. Naivně jsem se jich totiž zeptal, zda se nebojí, když jsou při  strouhání hlíz celé potřísněné jedovatou  tekutinou a náhodou by si jí lízly. Tím mi chtěly dokázat, že se nemusí smrti z jedovaté otravy obávat a já byl náhle postaven před zkoušku.  V tu chvíli jsem si vzpomněl na Alexandera von Humboldta, který, aby dokázal, že kurare působí jen v krevním oběhu, jed spolkl. Odmítnout jsem již nemohl, ztratil bych navždy svoji tvář. Olízl jsem  ženám ruce  pošpiněné bílou tekutinou. Byla pěkně hořká jako mandle. Prostě  kyselina kyanovodíková. Za chvíli mi dali něco sníst a žil jsem dál. Zřejmě to byl protijed.

        Časem jsem chodil nahý jako ostatní a prošel i krvavým rituálem  rozřezáváním ramene, který mi prováděl  sám politický otec s tykvovitou škrabkou „jajap“. Guňitzeho razantní uchopení mých rukou mi dávalo důvěru v jeho profesionalitu. S ničím se dlouho nepáral a rychlými pohyby mi rozřezal obě ramena sadou rybích zubů. Jednalo se zřejmě o piraní zuby, které kůži řežou jako žiletky. Krev mi stékala po rukou.  Guňitze se pak sehnul k zemi, kde měl přichystáno pár listů. Sežmolil je v dlani a špinavě zelenavou tekutinou mi potřel ramena. V tom okamžiku krev přestala téct a kapat na zem. Také mne pomaloval nohy rybím ornamentem temnomodrým barvivem „genipapo“ a hlavu nabarvil na červeno z rozdrcených semínek „urucú“ proti zlým duchům.

                                                                  Pohřební rituál „kuarup“

       Jednoho dne se začal Aritana malovat černou  a červenou barvou. Vytáhl  své péřové ozdoby pečlivě uskladněné v jakýchsi deskách z proutí a listí, ale i jaguáří opasky. Skladoval však ozdoby pro všechny muže, kteří si je  k němu chodili vyfasovat. I já jsem dostal svůj příděl. Ostatní  začali náčelníka bez velkých řečí napodobovat, malovat se a zdobit. Bylo jasné, že se chystal obřad. „Takuma, velký šaman  „pajé“ ze  sousední  osady Kamayurá, nás zve i tebe na kuarup,“ řekl jednoduše Aritana.

      Zřejmě nebyl dostatečný počet dívek k iniciaci a tak se připravovala jen samotná Slavnost mrtvých, rozloučení s dušemi zemřelých. Nepřipravovala se žádná atrakce pro návštěvníky, filmaře či nadržené fotografy, kteří si vše těžce zaplatili. To bylo ještě v době, kdy to nebylo v módě. Jednalo se o jejich tradiční intimní rituál, který si připravili pro sebe. Já, jako člen  kmene Yawalapiti, jsem se tak jako první běloch na světě plnohodnotně a aktivně účastnil „kuarupu“. Znamenalo to, že jsem s ostatními po řádném namalování a vyzdobení vyrazil do lesa kácet posvátné kmeny stromu „mavú“. Byl jsem nabarven celý na černo, kolem pasu měl jaguáří opasek a svazky bavlněných barevných nití mi chránily ohanbí. Dřevo „mavú“ je velmi tvrdé, kácení je proto náročné. Často nás vyrušovali včely a sršni, což vždy bylo důvodem všeobecného veselí a útěků před jejich žihadly. S několika metrovými kmeny jsme na ramenou vpochodovali do osady Kamayuráů. Ti nás již čekali s velkými nádobami pití žlutého zfermentovaného nápoje z ovoce „pequí“ (Caryocar brasiliense). Pohřebiště mrtvých, jejichž  duše čekaly na rozloučení již pár let, bylo tradičně umístěné před Domem mužů ve středu osady tvořené asi šesti velkými malokami. „Pajé“ Takuma vše nenápadně organizoval. Začali jsme s těžkými kmeny na ramenou tancovat pomalými a houpavými, jakoby medvědími kroky kolem pohřebiště. Vedle mne tancovali muži z osady Yawalapitiů: Tunuli, mladší bratr Aritany,  Awarapotap,  Tarukaré,  Pasao, Kwaláku, Guaranaho, Wahuku, Tapi,  Aumari, Apukatua původem z kmene Waura, Kunue původem Kamayurá,  Atháka a  Kajulú původem Kuikuru, Asalu  původem Meinaco….. Každý z nich měl na zádech  v rudých a černých barvách vymalované nejrůznější zvířecí symboly. Nejčastěji jsem  poznával anakondu, piraně, jaguára.

         Rituál byl plný emocí a krásy. Jednalo se o velký spirituální zážitek, poslední setkání s dušemi svých známých, svých přátel, svých příbuzných. Obřad má zachránit a přinést těmto duším posvátný klid a označit začátek nového života v osadě duchů.  „Kuarup“ tedy zemřelým navrací nový život. Kmeny „mavú“ , z kterých Mavutsinim  vytvořil lidi, symbolizují zemřelé. Při  vzpomínání na významné osobnosti se kmen řeže na špalky a ty se zdobí bílou hlinkou, designem ryb a zdobí peřím. Po skončení obřadu se házejí do řeky. My  jsme kmeny začali rozsekávat na malé špalky, z kterých jsme stavěli Dům mrtvých. Někteří pracovali se sekerami, jiní i já s mačetami. Aritana pod vedením Takumy vyryl do země pohřebiště tvar posvátného Domu mrtvých. Jedni vyhrabávali hlínu, jiní zasazovali špalky do země, další je stahovali liánami k sobě. Hodiny a hodiny namáhavé práce, na kterou indiáni nejsou příliš zvyklí. Tropické slunce do nás nelítostně žhnulo. Cítil jsem, že Yawalapitiové i Kamayuráové toho mají tak nějak dost.

         Slunce pálilo a tak jsme se nalévali  žlutavým hustým nápojem z plodů „pequi“. Ze všech tekl pot po zádech. Takuma spokojeně chodil kolem a vůbec nevypadal jako nejdůležitější osoba. Ba právě naopak. Tak ovšem činí šamani. Nebyl vyzdoben ani namalován. Chodil v roztrhaném triku a kalhotách od bělochů zřejmě proto, aby neupoutával pozornost zlých duchů. Ti nejváženější chodí totiž u indiánů co nejnápadněji. Důležité jsou jejich duchovní schopnosti a znalosti, ne povrchnosti jako je  oděv. Bylo po poledni, když „kuarup“ vrcholil. Pozůstalí se sesedli kolem  Takumy, tiše vzpomínali na zemřelé a lkali. „Pajé“ jejich jménem rozmlouval s dušemi zemřelých a žádal je o konečný odchod do zásvětí. Od své smrti totiž stále přebývaly v okolí živých lidí a občas je lákaly k sobě. Do záhrobí se jim ještě nechtělo. Právě k tomu slouží „kurup“. Má jim usnadnit cestu k zahájení nového života v zásvětí. V případě, že se to šamanovi se všemi dušemi nepovede, je nucen je osobně doprovodit.  Tehdy se Takuma mění v psychopompa a osobně je odvádí do světa mrtvých. Špalky se pak házejí do řeky, zatímco my jsme se šli ochladit do jezera.

                                                     Šaman Takuma

            Hlavní osoba, Takuma, mne za pár dní pozval k sobě. Seděli jsme na zemi před jeho malokou. Vyprávěl mi o svém životě a jak se stal šamanem. Sám sebe zaučoval, sám si připravoval zkoušky, sám sebe umrtvoval a zase se sám přiváděl k životu. To dělají jen ti, kteří se stanou nejmocnějšími šamany. Pozval mne dovnitř maloky, kde  v rohu zářilo a žhnulo obrovské řeřavé ohniště. Bylo zde strašné vedro až k zalknutí. Vedle řeřavé hromady ležela na nosítkách stará žena. Takuma mne k ní přivedl a začal ji léčit svoji aurou v rukách. Byl jsem ohromen a netušil jsem, co sleduje. Být přítomen léčení, které je vždy velice intimní, byla pro mne velká čest. Podobně jako účast na „kuarupu“. „To je moje matka,“ řekl Takuma. Teprve za chvíli mi klaplo to obrovské ohniště. Bylo zde jako v sauně. Ano, Takuma čistil prostor od zlých duchů vysokou teplotou. Tak, jak zpravidla činí prérijní indiáni. Tento způsob je však v tropických krajích Amazonie zcela, opravdu zcela výjimečný a neznámý. Jak k němu Takuma přišel?  Zřejmě vlastní invencí při svém samoučení. Ukazovalo to na jeho velkou výjimečnost.

           Nakonec mne pozval k sobě do učení. Roztřásla se mi kolena. To se neodmítá, ale nejsem dost silný, abych něco podobného byl schopen. Navíc  se jedná o celoživotní pouť, o posvátnou řeholi, kterou je třeba činit na sto procent. A navíc bych určitě zklamal. Vždyť ani velký válečník a náčelník  kmene Txukahameů Raoni  zkouškami neprošel. Směšně jsem se vymluvil. Určitě jsem ho zklamal. Asi za  pět let, kdy jsem se doma o něm  a „mých“ indiánech Yawalapiti vlastně ani nezmínil, protože se po roce 1990 začal v eufórii hekticky  budovat kapitalismus a indiáni tehdy nikoho nezajímali, jsem odjel na přednášku do Ostravy.  Vyprávěl jsem dlouze o Takumovi. Na pokoji jsem si zapnul televizi a bezmyšlenkovitě stlačil  nějaký „čudlík“. Obrazovka se rozsvítila a z ní vystoupil Takuma v plné velikosti a díval se na mne. Strnul jsem. Na zádech mi zamrazilo. A mrazí mi dodnes, když to vyprávím. Takumu jsem si prostě vyvolal a on se mi zjevil v brazilském filmu o jeho osobě. Byli jsme ve spojení.