Letos jedu prakticky „na otočku“ jen proto, abych splnil slovo,vyplatil stipendia, daroval perličky pro ženy vyrábějící náhrdelníky a vykoupil dřevěné figurky zvířat od mladých dřevořezbářů. V Ciudad Bolívaru se zdržím jen pár dní, abych nakoupil základní potraviny.  Cena rýže opět stoupla, cukr, kávu a sušené mléko pro indiánské děti sháním marně. Večer si v posadě nostalgicky listuji v Saudade do Brasil mého oblíbence Claude Lévi-Strausse. Tuto fotovzpomínku na své cesty v třicátých letech minulého století dával teskně dohromady, když mu bylo asi devadesát let.

         Plavba po Cauře je výhní pod tropickým sluncem. Oproti loňsku přibyla nad Trincheras vojenská kontrola. Údajně proto, aby zamezovala přístup zlatokopů a jejich mašin, které zlato už dolují ve velkém, místo tradičního ručního vymývání v pánvích. Za jednu dvanáctihodinovou šichtu tak čtyři lidi vydolují 40-50 gramů, které prodávají v Ciudad Bolívaru  jednomu Arabovi na Paseo de Orinoco po 420 Bf., což je  přes 50 dolarů na černém trhu. Výsledek podobných kontrol je však zcela opačný. Vybírají od zlatokopů tučné mýto. Zlato je holt mocná čarodějka. A tak se rtutí postupně zanáší a otravuje řeka Caura, což nikomu evidentně moc nevadí.

         Zato příjezd  do osady Boca de Nichare byl příjemně pozitivní. Bývalý náčelník a pak stařešina komunity Sedewanadö  byl  po léta jediný, který se oháněl mačetou a rydly. Vyráběl obřadní šamanské sedačky, rituální válečné kyje, masky  zlého ducha Odosheho, figurky zvířat. A vždy se mi smutně svěřoval, že až tu nebude, toto umění vyhyne. Před dvěma lety mne napadla spásná myšlenka: „Koupím od vás všechno, co vyrobíte.“ Už loni jsem přivezl pár figurek. A letos! Hned po příjezdu procházím osadou a slyším tlukot dřevěných palic na dláta a rány mačetou. Chlapci se ohánějí zcela profesionálně jako Sedewanadö.  Nikdo je to neučí, mají to prostě v sobě, v krvi.  Z kusu nevzhledného dřeva roste jaguár ve skoku či spící na předních tlapách, protahující se mravenečník, kajman mávající ocasem. Jen tak si hoši mlátí do dřeva a bez  nákresu vyrůstají dokonalé tvary, kompozičně vyvážené. Mám velkou radost, že se mi podařilo obnovit tradici jejich kultury.

         Také Petra Pérez mi udělala radost. Vlastně již po druhé za sebou. Asi před pěti lety jsem do osady přivezl fotografii E. S. Vráze z roku 1858 s tehdejšími dvěma vzory ženské sukénky guayuco. Tři roky se nic nedělo. Žádná žena nebyla již schopná vyrobit sukénku podle původních tradic s původními vzory a barevností. Ty současné jsou ve všem jiné. Náhle loni, jedné z nich, Petře, jakoby klaply  geny a vyrobila mi originál podle Vrázova záběru. A nyní mne už čekal další unikát, druhý vzor. Ještě měla sukénku v rozpracování na luku, kde navlékala skleněné korálky č. 9.

 

                                                Smrt piachího

         Stařešina Sedewanadö loni v létě zemřel. Jeho syn Denys mi naznačil, že to možná byla práce zlého piachího, čaroděje Manolita, z horní Caury. Denys, ani ostatní z této komunity, odtržené před mnoha lety od  centra Yek´wanů, na šamanské schopnosti příliš nevěří. Vyrostli zde bez šamana, a tak se již dlouhá léta zdá, že se Manolito mstí. Nejmocnější a nejobávanější piachí, všech více než šesti tisíc Yek´wanů, však loni v říjnu zemřel. Údajně již po druhé. Poprvé se však sám vzkřísil a změnil si své jméno.

        „Teď se jmenuje Madijiňewuye, Vládce yuky,“ říká mi tiše, spiklenecky, Denys.

        Před svou smrtí, kterou si sám pochopitelně předpověděl, ohlásil i blížící se konec světa. Všichni Yek´wané, kteří chtějí přežít, se prý musí vrátit do svých domovů v pralese, jinak nemají naději. A tak tento rok indiánští studenti zůstali doma a neodjeli do škol v městech.

         „Při mé smrti bude velká záře a z lesů vyjde zvěř, hlavně jaguáři,“ řekl Manolito. Šelma je cílem lykantropie mnoha mocných šamanů v Amazonii a Manolito není výjimkou. Zajímavostí pohřbívání šamanů je i to, že se nepohřbívají. Očekávají sebevzkříšení. Také Manolito si přál, aby byl uložen na dřevěnou desku a nad ním vystavěna  jakási dřevěná sauna sloužící k očistě.  Tam bude jeho tělo a duše přebývat dál a čekat na další vzkříšení. „Každý den,“ pokračoval ve vyprávění Denis, „mu k večeru připravují dvacet doutníků, které jsou do rána vykouřené. Po jeho smrti  nastal hotový poprask mezi všemi Yek´wany. Radiovysílačky ve všech 52 komunitách  byly v pohotovosti. Všichni jeden přes druhého ustrašeně povídali o tom, co se děje, jak jeho tělo přežívá dál a kouří doutníky, ale i o tom co nyní bude. Přijdou vichry, bouře, zemětřesení? Ale žádné katastrofy nenastaly. Zato mezi současnými šesti šamany nižší kategorie začal boj o hlavní moc nad celou oblastí.“

         „Nicméně v noci úmrtí čaroděje byla na horních tocích Caury a Erebata velká záře. A zvěř i jaguáři prý opravdu také vyšli z lesů,“ potvrdil Denys, který to slyšel od ostatních. Zatímco obírám kosti mladé payare, kterou mi indiáni nabídli k večeři,  zajímám se, co se nyní děje s tělem piachího. „Těch payare jsou nyní celá hejna přímo u našeho břehu. Jsou ale malé a kostí je spousty,“ jakoby se Denys omlouval. „Tělo Manolita  zůstává netknuté. Nehnije,  komáři ani mouchy na něj nesedají. Jiní však říkají, že mu postavili saunu příliš těsnou, v které se necítí dobře. Manolito byl malý, vyschlý stařík, ale když jej ukládali na desku, nemohli jej unést.  Jakoby vážil sto kilo. To prý proto, že zhltal všechno zlo kolem sebe,“ pokračoval rouhačně Denys.

         „A co se pak s takovým tělem děje?“ ptám se.

         „Všechna  těla zemřelých šamanů se uchovávají na věky.“

         Zatímco jsem poslouchal o vzkříšení šamana, mne těšilo, že jsem vzkřísil  dřevořezbu u mladé generace. A i kdyby to byl můj jediný výsledek každoročních návštěv této komunity v posledních deseti letech, díky za to.

 

                                                 Saudade do Amazonas

        Náhle jsem si vzpomněl na knihu Claudie Lévi-Strausse. Mám prostě Saudade do Amazonas. Sedím u hamaky s moskytiérou a dívám se na líný, nenápadný, ale mocný tok Caury kousek pode mnou. Tiše doufám, že takto líný, nenápadný a přesto mocný je i duch amazonských indiánů, kteří ještě nějakou dobu, napříč hrůzné kulturní i fyzické akulturaci a decimaci,  budou existovat. V zdejší osadě sice nevěří na čáry máry, ale osada je přesto stále osázena kolem dokola rostlinami Woi (Xanthosoma sp.).  Vytvářejí tajemnou  ochrannou hranici, protože tato čaromocná rostlina s velkým listy chrání lidi před zlými duchy Odoshe. I když tomu tady už tak moc nevěří, jistota je jistota.

        Ulehám do hamaky. Nádherné ticho ruší jen skřehotání žab v blízkém potůčku. Letos je neobvykle vysoká voda, možná o dva metry víc než vloni. Pomalu padám do snu, který mi připadá tak živý, že si jej pamatuji. Spím s indiány, když tu náhle se všichni probouzí a putují krajinou.  Jdou jako ve snu za bílou září. A já za nimi. Všichni mlčí. Kráčí tiše a posvátně až na vysokou skálu, kde očekávají půlnoční východ měsíce, záři, kterou předpověděl umírající piachí. Pak náhle došlo k úplnému ozáření noci a já se probudil. Noc po půlnoci byla světlá. Vyšel měsíc v úplňku a sen se mi prolnul do skutečnosti a  tajů kolem smrti šamana.

        Neprobudil jsem se však tak moc pod vizemi mocného  Manolita, ale spíš nedočkavostí. Nedočkavostí předat dětem stipendia na další rok studií. Nedočkavostí vidět radost v jejich očích. Nedočkavostí darovat ženám skleněné perličky číslo devět. Nedočkavostí nad počtem figurek zvířat, které se jistě sejdou. Nedočkavostí nad slavnostně oblečenými studenty s namalovanými tvářemi podle jejich tradic a vyzdobenými svými  náhrdelníky. Vše se splnilo. A tak i celkovému rozpadu kultury jejich osady jakoby svitla malá hvězdička naděje na další existenci jejich hrdosti být Yek´wana.