Prohlížím –li si můj archiv zjišťuji, že jsem politickou trajektorii prezidenta Hugo Cháveza sledoval od roku 1999, kdy nastoupil svůj mandát. Poprvé jsem o něm psal ve zprávách ze své mise v Bogotě. Tehdy jsem upozorňoval Černín, že zde roste velký revolucionář. Když jsem byl opět na volné noze, zahlcoval jsem noviny zprávami o jeho činech. Bylo totiž stále co psát. Velký Hugo mne totiž neustále udivoval. Při mých každoročních návštěvách Venezuely se totiž vždy něco dělo: rozpuštění Kongresu, puč, generální stávka petrolejářů, volby, referenda…..Chtěl jsem, aby naši čtenáři viděli, jak za pochodu vzniká jakýsi virtuální socialismus. Jak roste nedostatek v obchodech, kde bylo všeho dost, třeba takové obyčejné rýže nebo cukru. Jak roste arogance moci, kdy sami chávisté podporovali korupci a kontraband. Jak roste strach veřejně vystupovat proti jeho vládě. Jak z bídy roste kriminalita. Jak masivně roste armáda a zbrojení. Jak roste globální ovládání dalších zemí cestou vývozu revoluce, rozuměj vývozem laciné nafty a plynu. Ale také jak roste naděje a hrdost obyčejných Venezuelců pod vlivem jeho obrovského charisma.
I když oba stojíme na opačných březích politiky rozdělených velkým ideologickým příkopem, musím mu mnohé uznat. Byl neúnavný bojovník s velkým charismatem a šarmem. Byl to obdivuhodný velký řečník schopný hodiny mluvit o čemkoliv, od rajčat po ruské supersoniky, a to navíc zasvěceně. Byl velký manipulátor a dovedl strhnout davy k extázi nadšení. Dovedl nekonečně burcovat tak, že velké masy chudých, i když po celou dobu jeho vlády byli stále chudí, mu stále věřili a stále ho volili. Doslova je okouzlil. Ano, uměl jim dát naději na lepší budoucnost. Uměl jim vrátit hrdost na ně samotné. Měli jej proto rádi a tak vše, co nesplnil, mu promíjeli. Uměl totiž přijít mezi ně, mluvit s nimi jejich řečí, jejich slovy. Cítili, že vyrostl mezi nimi, že byl jeden z nich, obyčejný kluk z vesnice Sabaneta chodící na pole kukuřice, který se vypracoval. V Latinské Americe se totiž může stát presidentem kdokoliv i z těch nejchudších poměrů. Buď vstoupí do katolického seminaře jako kolumbijský president Bentacourt nebo se dá na vojnu jako malý Hugo.
Chávez byl nepřehlédnutelným a nejmediálnějším mandatářem Ameriky. Stal se nekorunovanou hlavou protiamerické části světa. Velký comandante chtěl odstranit chudobu na jedné straně a zároveň být následovníkem Simona Bolívara s geopolitickými cíly sjednocené Jižní Ameriky pod jeho ideologickou vlajkou na druhé straně. Jenže to jsou dva kontraproduktivní cíle. Chudáky sice pozvedl bojovnými projevy o jejich nadějné budoucnosti, kdy v mnoha demonstracích mu odevzdávali svůj hold a lásku. Milovali jej, protože je vmanipuloval do vědomí, že vládnou oni sami. Křičeli: “My jsme Chávez!“ S potlesky davů jemu i jim magicky rostla křídla. To jsou latiníci. Emoce i emotivní volení vůdců bez ohledu na strany, programy a jejich plnění. Zde se volí srdcem a ne hlavou jako mezi námi studenými čumáky v Evropě. Chudáci však zůstali chudáky, protože obrovské petromiliardy šly do zbrojení a do získávání spojenců, místo toho, aby budoval infrastrukturu škol, nemocnic, obchodů a silnic, jako to dělá Rafael Correa v Ekvádoru. I to mu prominuli. Nedostatek hlavně potravin se každoročně zvyšoval. Letos se v Caracasu kupovalo na občanky a jen určitý počet produktů. I to mu prominuli.
V Kolumbii mu však netleskali. Kolumbie jej velmi zlobila, že nepochopila jeho revoluci, že se nepokořila jeho velkým myšlénkám o spojené Jižní Americe či při nejmenším spojení bolivariánských zemí pod jeho kuratelou. Tedy těch zemí, které Bolívar osvobodil: Venezuela, Kolumbie, Panama, Ekvádor, Peru, Bolívie. I tehdy před dvěma stoletími, chtěl mít Bolívar silnou a spojenou Jižní Ameriku jako protiváhu Severní Americe. Do Kolumbie se chtěl Chávez dostat aspoň přes jejich guerillu. Ať již jako přes svoji pátou kolonu nebo vyjednáváním s vůdci guerilly, jeho přáteli, o propuštění zajatců, aby dokázal neschopnost kolumbijských vůdců. Prostě se vměšoval, ale marně.
V polovině roku 2011, rok před dalšími prezidentskými volbami, poprvé odjel na Kubu, kde mu chirurgicky vyňali maligní nádor. Vrátil se rozzářen a uzdraven. Jasně, volby 7. října byly přede dveřmi. Chávez začal hrát další svoji roli, poslední roli. I tuto zvládal, včetně voleb, na výbornou. Nutno uznat jeho sílu, jeho zápal, který jej asi udržoval v tempu, i když mu chemoterapie a radioterapie změnily vzhled a braly sílu. Volby vyhrál. Koncem roku 2012 se opětovně vrátil na Kubu, tam, kde prý lékaři umí zázraky. V jeho případě se však zázrak nestal. Před cestou do Havany, on bezvěrec, veřejně i políbil krucifix. Dne 11. prosince proběhla již čtvrtá, šestihodinová operace. Následně nastaly infekční problémy respirace. Operaci provedli narychlo přivolaní specialisté z Ruska, kteří potvrdili rychle postupující metastáze kostí a páteře. Viceprezident Nicolás Maduro, pověřený zvláštní výkonnou mocí přímo od Cháveze, ohlásil 30. prosince z Havany jeho delikátní stav. 52% Venezuelců, kteří jej loni zvolili prezidentem, upadlo do smutku. Oslavy konce roku 2012 byly v Caracasu zrušeny. A nejen ve čtvrtích kontrolovaných chávisty, ale třeba i v Chacau, v tradiční části ovládané opozicí. Dokonce televizní kanál Globovisión, bašta opozice, zrušila silvestrovský koncert slavného zpěváka salsy Oskara D´Leóna. Z veřejných akcí zůstala jen mše v kostele svatého Františka v šest večer 31. prosince věnovaná modlení za zdraví prezidenta.
Celá Chávezova rodina, včetně jeho dcery Rosy Virginie se svým manželem a ministrem vědy Ricardem Arreazou, byla tehdy v Havaně. Hlavní město Kuby poprvé od roku 1956 zažilo 1. leden bez pompézních oslav revoluce. Bylo jasné, že stav venezuelského prezidenta byl velice vážný. V té době španělský deník ABC informoval o uvedení Cháveze do stavu umělého spánku. Od té doby žil jen díky přístrojům. Okamžitě vyrostly otazníky a neklid v řadách establishmentu. Jak bude pokračovat chávismus bez Cháveze? Co udělá opozice? Všichni příznivci revoluce náhle pocítili velkou Chávezovu chybu. Nevychoval si důstojného následovníka a unáhlená designace Madury na poslední chvíli nemá podporu ani mezi chávisty. Maduro je vicepresidentem teprve od 10. října. Nemá žádné vysokoškolské vzdělání, pracoval jako šofér autobusu. Protiústavní nesložení přísahy Chávezem 10. ledna 2013 však schválil chytře i vůdce opozice Capriles. Proti emocím nelze stát.
Maduro a další nejbližší příznivci a nohsledi umírajícího vůdce se dopustili stejné chyby jako v případě jiných velkých vůdců a diktátorů: faraónů, Bolívara, Stalina. Mystifikovali o pravém zdravotním stavu Cháveze, aby jaksi prodloužili naději lidu a jeho agónii a přitom se připravovali na převzetí moci. Vykřikovali, že vůdce se vrátí a bude vládnout, aby tím větší odraz lesku jeho moci a slávy padl i na ně, jako na jeho pokračovatele. To byl i Madurův politický kapitál zneužívající již odepsaného vůdce někdy z konce minulého roku. Viděl jsem na vlastní oči, jak při jedné lednové demonstraci, nastrčení manipulátoři davů náhle vhodně proměnili skandovaná hesla Viva Chávez! na Viva Maduro!
S Chávezovým odchodem odchází z výsluní jeho bolivariánská revoluce i levicově laděná Latinská Amerika. Kdopak by mohl převzít prapor revoluce, který Chávez třímal pěkně vysoko? „Nový“ Castro nemá esprit ani charisma a vlastně odchází. Ortega v Nicaragui je rád, že je rád. Correa v Ekvádoru nasadil jen sociální politiku. Moralesovi v Bolivii asi po čase vlády došlo, že samotná revoluce chudáky indiány nenasytí a navíc vede zbytečný boj s Chile. A ostatní? Ti se s Chávezem plácali po zádech a diplomaticky „přátelili“ v očekávání dalších výhodných dodávek nafty a plynu. Vše na úkor venezuelského lidu. Revoluce zemi tak pěkně zdecimovala. Možná pár procent chudých má k hliněné podlaze své chýše v rancherías navíc televizní anténu nebo jednorázový dar. Takový volební guláš. S možností příchodu jinak orientované vlády v následujících volbách se zemi vrátí při nejmenším všechny příjmy za nerostné bohatství. Bude to pravidelný volební guláš, který může zemi zase vysunout mezi úspěšné státy Latinské Ameriky a výrazně snížit chudobu. Anebo Chávez, nyní vystupující do nebes jako světec, naplní 14. dubna urny jeho následovníka Madura?
Chávez sice často hovořil o socialismu, ale nemylme se, ve Venezuele je stále tradiční kapitalismus. Pouze pár státních společností na čerpání nerostného bohatství posílilo státní příjem. Západní svět také dezinpretačně komentoval o jeho zestátňování pozemků, jenže on nikomu vlastní majetek zapsaný na katastru nezabral. Musím se ho zastat a dát věci na pravou míru. Historici koloniální Latinské Ameriky vědí o co kráčí, ale většina netuší o co jde. Šlo jen o půdu zvanou tierras baldías, opouštěnou půdu indiány v průběhu 17. až 19. století, kteří byli buď vybiti nebo odcházeli pryč. Latifundisté si ji ve svém okolí zabírali, protože o ni nikdo neměl zájem, ale nikdy ji od španělské Koruny nekoupili. Po tři století tento neprávní čin nevadil. Ani Koruně, ani republice. Půdy bylo totiž v těchto zemích spousty. Chávez si jen tuto státní, de facto indiánskou, půdu pouze opět vzal a přidělil bezzemkům. Tím však, bohužel, narušil zaběhlou zemědělskou výrobu, která šla do kolen. Něco jako u nás po nuceném založení zemědělských družstev
Hugo Chávez Frías byl každopádně velký a odvážný muž činů a zapsal se do dějin Venezuely. Při hodnocení profilu osobnosti je totiž vlastenectví, odvaha či statečnost stejná na obou stranách ideologické řeky. „Věřím, že nikdy, nikdy jsem neztratil a neztratím lásku ke svým kořenům, k mé fyzické přítomnosti v tomto městečku, v Sabanetě,“ píše ve své autobiografii Sny přicházejí jako déšť.
