Samozřejmě stále většina obyvatel Ekvádoru mající plat 320 dolaru oficiálně nedosáhne na krytí měsíčního spotřebního koše 500 dolarů. Nicméně obchody, restaurace, obchodní centra jsou nabita zbožím a lidmi, ulice jsou přeplněné moderními auty, všude je vidět mohutná výstavba domů, bytů a dalších obchodních center. A hlavně, všeho je dost. Neviděl jsem nikde nedostatky v zásobování jako ve Venezuele, ani žádné fronty. Nikde nechybí cukr, rýže, kuřecí maso, káva, prostě nic nechybí. A ceny jsou příznivé. Oběd v restauraci v centru města stoji tři dolary včetně polévky, zákusku a pití. V lidovější variantě se jedná o jeden dolar. Kilo banánů stojí 70 centu, kilo rýže dolar, sedmička plzeňského 90 centů. Ceny taxíků jsou směšné, nemluvě o autobusech. Dvouhodinová cesta v Quitě ze severu na jih stoji 25 centů, pro seniory 12 centů. Nikdo jim nekontroluje datum narození. Nemají ani žádné karty. Moje sedmihodinová cesta luxusním autobusem přes Andy do Amazonie kolem 300 km mne jako seniora stála čtyři dolary. Nový 80m2 byt v dobré čtvrti stoji 60.000 dolaru, nájem starého bytu je 500, ale nového s garáží až 1.500 dolarů. V Quitě jsem ale neviděl skoro žádné žebráky, zato mezi Můstkem a Staroměstským náměstí jsem jich potkal sedm. Místo nich zde byly spousty ambulantních prodejců jídla, lidových výrobků, tkaniček na boty, žvýkaček, atd, snažících se vyrovnat svůj deficit vlastní a poctivou aktivitou. Jednou jsem neodolal i já a koupil vynikající vynález. Navlékač nití do jehel za jeden dolar, nekup to. Mám nádherný dárek pro naši domácnost.
Příjemně mně překvapilo, že cestovné a vstupné je pro seniory poloviční a v bankách a úřadech jsou pro ně speciální fronty. A nepotřebujete k tomu žádné Open card ani jiné doklady, abyste potupně dokazovali své stáří . Bohužel ani Ekvádor se nezastavil před globalizací a tak mne v televizi dorazil pořad Ekvádor má talent a holčička na ulici s tričkem Hello Kitty. Hrůza. Naštěstí lidová tvorba mnoha indiánských etnik je stále velmi vysoká a láká turisty z celého světa. Právě v turistice dochází k další velké pozitivní změně. Tato země vždy lákala na obrovskou přírodní, klimatickou a kulturní diversifikaci na poměrně malém území: prales Amazonie, hory And, pláže Pacifiku a Galapážské ostrovy. Jenže nyní se vylepšil servis, staré nebezpečné autobusy zmizely, všude je vidět vstřícnost a ochota Ekvádorců a hlavně čistota.
Pro mne byl v minulosti Ekvádor totiž sice krásný, ale špinavý. Příjezd do Ekvádoru z Kolumbie jsem poznal už jen podle zašpiněných a odpuzujících záchodů, plných "cucurachas", létajících švábů. Nyní jsem zase nevycházel z údivu. A navštívil jsem jich požehnaně, těch veřejných na ulicích za 10 (!) centů i v restauracích. Perfektně čisté, dostatek papíru, mýdla, vody, sušičů rukou a žádní švábi. Ani jeden za dva měsíce|!! "Ano," zasmála se Wilma Lascano, vysoká úřednice Ministerstva školství, kde pracuje už 35 let. " Correa se zajímá i o tyto maličkosti, které však vytvářejí dojem o mé zemi. Před časem vydal dekret, v kterém nařídil čistotu všech veřejných záchodů. V případě nesplnění, restaurace zaplatila pokutu až 5.000 dolaru nebo ztratila licenci a byla zrušena. Už bych to viděl, jak by se o tom u nás debatovalo v parlamentu několik let a restaurace by se odvolávaly až do Štrasburku. Současně probíhají i tvrdé kontroly obchodů a na co se třeba nenajdou faktury, zboží je zabaveno a zničeno. Ekvádor se tak v posledních pěti letech posunul v přitažlivosti pro cizince a dokonce vlivný časopis Internacional Living označil Ekvádor za 4. nejzajímavější stát pro turisty a Lonely Planet jej doporučuje na prvním místě z celé Latinské Ameriky. To je obrovský posun! Dále vybral ekvádorské město Cuenku za nejlepší místo k žiti na celém světě(!), takže se tam stahují zahraniční senioři.
Mám dojem, že prosazení sjezdů z chodníků pro vozíčkáře jsme u nás brali jako jakýsi velký úspěch a vítězství. Jenže v Quitě, podle nás v zapadákově na konci světa, jsem je viděl všude. Viděl jsem i semafory s minutáží zelené barvy pro chodce, což je pro nás neslýchaný luxus. Také zvukové signály pro nevidomé jsou na hlavních křižovatkách běžnou záležitostí už dávno. Na všech konečných linkách autobusů a trolejbusů se stojí slušně ve frontách a přední vchod je rezervován jen pro seniory. Vždy jej řidiči dokonce otevřou o něco dřív než ostatní, aby si staříci mohli v klidu sednout. Řidiči vždy slušně upozorňují, aby si cestující postoupili dále do vozu, nebo uvolnili výstup či dali pozor na zavírající dveře. Slušné chování je v Ekvádoru zcela běžné, takže se mi zdá, že jsme vůči nim hotoví hulváti.
Prováděl jsem výzkum diplomatické pošty mezi honorárním konzulátem Ekvádoru v Praze a kancléřstvím v Quitě v archivu a knihovně ministerstva zahraničních věcí v ulici Carrión. Po několika dnech probírání pošty za léta 1929 až 1945 jsem si vybral na 188 dokumentů o více než 250 stránkách. Požádal jsem skromně, zda bych si je mohl nechat oxeroxovat. Pan ředitel archivu Jaime Galarza Zavala, známý historik, se na mne udiveně podíval, jako bych přicházel z jiné planety. "Opravdu si je chcete oxeroxovat?" ptal se mne udiveně. Netušil jsem v čem je zádrhel a zalekl jsem se, zda jsem drze nepřestřelil ve svých požadavcích. Možná se však jednalo o finanční uhrazení xeroxu, s čímž jsem souhlasil. Přesto se pan ředitel tiše zeptal, jestli to raději nechci naskenovat a vypálit na CD. Asi jsem otevřel pusu. Opravdu jsem si připadal jak z jiné zaostalé planety. Jedna pracovnice několik hodin skenovala všechny stránky a pak je vypálila na CD. Když jsem děkoval a ptal se kolik jsem dlužen, opětovně jsem svěsil dolní čelist. "Nic to nestojí. Naše služby jsou zdarma, jsme tu přece od toho," usmála se. Nedovedu si představit, že by někdo u nás, třeba v archivu Černínu, takhle se mnou zacházel. Při nejmenším by mne to stálo spousty peněz.
Na druhou stranu 12.000 učitelů starších šedesáti let, někteří i přes sedmdesát, právě protestovalo, protože marně čekají na odchod do penze. Nejsou však pro ně peníze a tak léta čekají. Čeká i moje známá Wilma Lascano, která sice Correu v mnohem chválí, ale vidí i nedostatky. Až ona půjde do penze, dostane podle letošního zákona výslužné 1.400 dolarů za každý odpracovaný rok. To sice chválí, ale podvodná jednání stavebních firem, které vybírají zálohy na výstavbu bytů podle plánu a pak beztrestně neplní, ji mrzí. Nic nového ani u nás. Tisíce lidi tak přišlo o své úspory a marně bojuje o jejich navrácení. Zásah státu přišel až nyní v lednu. První firma byla zrušena, aby její majetek byl rozprodán v prospěch podvedených. Z těchto důvodů stát připravuje kontrolní systém nad stavebními firmami. Kdy to bude u nás?
Correa podle Wilmy Lascano nikomu moc nevěří a vše si sám kontroluje. Je workholik. Každý měsíc svolává všechny ministry a veřejně je tvrdě a nelítostně hodnotí. Dává jim bezohledně černé body za neschopnost, a tak řada z nich již byla propuštěna. Jednou ročně dochází i ke kontrole činnosti, jakési atestace, všech veřejných a státních zaměstnanců. "Toto ohodnocení právě proběhlo u nás a ze 100 bodů jsem získala nejvíc ze všech, 96," řekla mi Wilma s neskrývavou hrdostí. Vznikají tak jeho další nepřátelé. Vždyť z původního počtu 1400 je nyní už jen 400 zaměstnanců. Ale na druhou stranu, dodala se smíchem Wilma, na jeho straně je mnoho žen pro jeho statnost, přitažlivost a zelené oči.
Naopak jiná úřednice stejného ministerstva Dolores Chávez, která získala jen 80 bodů mi řekla, že nyní je korupce ještě větší. Třeba v soukromém sektoru za dobré zaměstnání musí prý zájemce platit až 30% všimné. Snižování počtu funkcionářů však začalo již v roce 1990. Dodnes jich bylo propuštěno tisíce. Ano, vágové, kterých bylo ve státních službách tradičně od dob kolonie obrovské množství, odcházejí. Nyní však pro nízké ohodnoceni nedostávají uzákoněné výslužné. Místo 1.400 dolaru za každý odpracovaný rok, dostanou jen paušál 5.000 dolarů. A proto je mezi nimi strach a nenávist vůči Correovi. To je i případ Dolores Chávez. Stálí funkcionáři mají plat 800, ti vyšší až 1.300 dolarů, smluvní pracovníci na pár let dokonce 3.000. "Ano je populista, rozpovídala se o něm Wilma, " ale své populistické sliby plní, a proto suverénně vyhrál v prvním kolem voleb." Vítěz byl jasný, ostatní byli jen do počtu. "Nebude-li však Correa plnit své sliby i nadále, tak zase vyjdeme do ulic a vyhodíme ho," dodala zcela vážně Wilma. "Tak, jako jsme učinili s Ibarrou, Bucaramem, Gutiérrezem. Nenecháme se nikým balamutit."
Již sedm let se budovalo nové letiště v Tababele, dvacet kilometrů severně od Quita. Firma Quiport jej odevzdala 20. února a tak jsem z něj odletěl i já. Konečně nehlomozí turbiny nad kouzelným Quitem pod sopkou Pichincha a ze starého letiště nevzniknou stavební parcely, jak by se nám mohlo zdát podle tahanic kolem územního plánu Nákladového nádraží Žižkov, ale obrovský park. Ekvádor vůbec není zaostalá země a v mnohém bychom se mohli u něj učit, i když samozřejmě jsme na tom stále mnohem lépe. Jenže vlak nám pomalu ujíždí.
