Poprvé jsem vstoupil do hájemství internetového obchodu, pardon, šopu. Všude čisto, až sterilně čisto. Všude pořádek, až sterilní pořádek. Všude moderní pultíky se zbožím, které demonstrují technologický pokrok naší planety. Zboží objednával, pardon generoval, kupodivu člověk a ne počítač. Peníze však už nepřijímá příjemná a hezká prodavačka, ale ocelově studený stroj. Strkám do něj bankovku. Ano, jistě, spolehlivě vyplivne drobné. Je přece stroj a ten nepodvádí. Raději bych však viděl  úhlednou a milou prodavačku s úsměvem, i kdyby se spletla o nějakou korunu. To je přece lidský, že? Ze stroje vyskočil i prodejní lístek. S ním musím do výdejny, což je obrovská hala s velkou obrazovkou.  Tak naskakují číslice výdejek s udáním čísla výdejního pultu. Samá čísla, žádná slova. Jasně, jsme v digitálním světě. Tam se už ani moc nemluví. Každý je introvertně spojen s přístroji a digitály, které umí leccos, takže okolí a lidi jsou mu  už  docela „egál“. Kdoví, možná, že mu vygenerují i štěstí.

Na obrazovce se objevilo moje číslo výdejky. Můj přístroj byl zřejmě úspěšně vygenerován. Prodavačka za perfektně lesknoucím se pultem se na mne ani nepodívala. Taky k čemu. Určitě to nemá v náplni práce. To  se tu prostě negeneruje. A úsměv?  Pane, pane, vy byste chtěl vygenerovat i úsměv prodavačky v našem šopu? Ani žádné díky, dobrý den, nashledanou. To jsou všechno  zbytečnosti, bez kterých se digitalizovaný Alza.cz obejde, protože tento šop je neosobní, asi tak jako i jiné jemu podobné na celém světě.

            Studený, neosobní svět internetového šopu Alza.cz mi nepříjemně navozuje prostor, do kterého se řítíme. Někteří spěchají, jiní se tomu brání. Nechtějí virtualitu, chtějí realitu. Tak jako já. Divím se, že mi tu už neprodává, pardon negeneruje, robot z oceli. Lesklé, čisté, sterilní oceli. Anebo zelený mužíček z reklamy Alza.cz. Ne, tento svět bez vůně a bez zápachu není mým světem. Rychle ven do trochu přirozeně zašpiněné ulice, do trochu přirozeně zašpiněné tramvaje, mezi pokud možno ještě se usmívající lidi, kteří klidně mohou být trochu přirozeně špinaví, nelesknoucí se ocelovou čistotou, studeností a sterilností. Rychle ven do chaosu reality, který nutí flexibilně a rozumově přemýšlet. V pořádku se přece vyzná každý blbec.        

Vůbec nezávidím těm nadšencům virtuálního světa klávesnic a obrazovek, kde si mohou vyťukat, cokoliv je napadne. Stromy, zvířata, ženy, moře, hory, války, dramata, sporty, hry, zábavy, sex… Vše v pohodlí lenošky a v bačkorách s lahváčem v ruce.  Nemusí udělat ani krok. K čemu pak mají nohy, ústa a nos, když jim stačí jen prsty, oči a uši? Zřejmě časem jim ty přebytečné a nepoužívané smysly a údy odumřou. Mám raději realitu, i když je často velmi tvrdá. Mám raději v činnosti všechny moje smysly a údy. Mám raději vůni či zápach jara, léta,  podzimu a zimy s přirozeností sluníčka, mrazu či deště, květin, žen nebo zvířat než sterilnost a ocelově lesknoucí se čistotu, kde se zapomíná i mluvit a smát. Nevadí, že mne mají za staromilce a dědka nesnášejícího pokrok. Vím svoje. Rád si na věci šáhnu a ovoním, protože oči mohou být virtuálnem lehce ošáleny. A já se nerad nechávám šálit.