O to právě jde. Evropa Latinské Americe nikdy moc nerozuměla, natož Evropská unie. Je to prostě daleko a jejich politický folklór je nám k smíchu. Není proto neobvyklé, že naše slavná unie mlčky podporovala levicové teroristické guerily, zejména v Kolumbii. Vždyť až do 11.září 2001 měla největší kolumbijská guerila FARC prakticky diplomatické zastoupení ve formě oficiálních kanceláří v celé řadě evropských zemích (Německo, Francie, Španělsko, Švýcarsko, Norsko, atd.). A teprve od tohoto data byla uvedena na seznam teroristických organizací.
Jenže to už měla za sebou čtyřicet let teroru a násilí, desítky tisíců vražd, únosů, masakrů a rabování, tisíce zajatců vězněných v železných okovech jak ve středověku. Ale Evropa nic neviděla a nic ji nevzrušovalo, ba naopak, ze Starého světa přijížděli mnozí mladí nadšenci zfanatizovaní marxistickými hesly pomáhat guerile v boji za práva kolumbijského lidu. Kolumbijský lid však neměl a nemá o revoluční politiku a boj guerily žádný zájem. Jejich pravicový president Álvaro Uribe Vélez spravuje jejich zem tak dobře, že během osmi let jeho vlády neklesla jeho podpora pod 70% a někdy vystoupla až na neuvěřitelných 92%. Kdo třeba z našich či evropských politiků se tím může chlubit? Komunistické ideje navíc dávno zapadly a staly se pouhou zástěrkou ke klamání světové veřejnosti. Z guerily se stal hlavně velmi výnosný kšeft. Kolumbijské teroristické skupiny patří k těm nejbohatším na světě. Za propouštění unesených osob, civilistů, účtují až do několika miliónů dolarů podle jejich výšky bankovního konta, za vězněné vojáky kolumbijské armády požadují propouštění svých kolegů-vrahů, někdy i masových. Po rozbití velkých narkokartelů, medellínského (narkokápa Escobara), bogotského (narkokápa Gacha) a caliského (narkokápa Orejuela), se FARC vrhl i do tohoto výhodného kšeftu. Rychle se stal největším narkokartelem na světě. Milióny dolarů se mu sypou ze všech stran. V posledních letech se ještě ke všemu stal pátou kolonou venezuelského prezidenta Huga Cháveze, jehož bolivariánskou revoluci, s kterou válcuje Jižní Ameriku, Kolumbie nechce přijmout. A tak tato zadní vrátka otevírají Chávezovi jistou možnost podřízení Kolumbie jeho globálním cílům sjednocení Jižní Ameriky pod jeho revoluční vlajkou.
Jenže Evropa stále nechápe celý kontinent, jen občas jednostranně či jednorázově vstoupí do jeho vod a to tak, že dost hloupě. Naposledy se to povedlo francouzskému prezidentovi Sarkozymu. To, když se zcela teatrálně spojil s Chávezem, jen aby se doma ukázal a přivezl do Paříže osvobozenou Ingrid Bentacourt z téměř desetiletého vězení guerily FARC. Právě přátelství Cháveze s FARCem mělo Sarkozymu přinést kýžený výsledek. Jenže pohořel. Jeho záměr byl totiž nízký, doslova suterénní, jen v rozsahu a objemu francouzské politiky, zatímco Chávezovy záměry jsou na výsost globální. Je to právě on, kdo tahal a tahá za šňůrky celoamerické politiky, zatímco Sarkozymu šlo jen o osobní kredit. Takže v tomto „střetu“ či „spojení“ Latinské Ameriky a Evropy ji Chávez doslova převálcoval a zdá se,že ji válcuje dál.
Jistě, má prostě prostředky, přírodní zdroje, naftu, plyn, peníze.To vše nám a Evropské unii chybí. A nakonec Chávezovy sociální až socialistické ideje, které však na svůj lid nepraktikuje (asi se poučil u SSSR), nejsou nepodobné těm u nás u oranžových socanů a rudých komunistů a v Evropské unii. Těch by se sice mnohý evropský politik nejraději zbavil, ale obává se „hněvu“ lidu a pádu svých volebních preferencí. Ostatně není se co divit, Chávez má řadu poradců právě z Evropy, z řad uprchlých francouzských marxistů. Proto asi nedávno přestoupil na marxistickou víru. Všechny ty neprůhledné společenské a přírodní zápory latinskoamerických zemí vyvolávají v nás právě ten pocit nadřazenosti. Domníváme se, že evropská dokonalost, perfektnost, serióznost, pořádek, spolehlivost a staletá kulturní historie, to co Latinská Amerika nemá a nikdy mít nebude, nás ochraňuje od podobných neduhů.
Vývoj posledních let nás však vyvádí z tohoto omylu. Jakoby se rozběhla nekonečná řada korupčních skandálů a rozkrádání sahajících do nejvyšších politických pater v každé zemi EU, žádnou ani naši nevyjímaje. V samotné Kolumbii to také běží jako na běžícím pásu. Děsivé případy korupce mezi vysokými důstojníky policie a armády, mezi kongresmany, politiky, soudci. Všude pronikají dolary levicových gueril, narkomafií, paramilitarních skupin i běžných kriminálních band. Ale je tu jeden zcela zásadní rozdíl! Kolumbijské vládní struktury i přes tuto nepřízeň rozdaných karet v průběhu uplynulých padesáti let, bojují s otevřeným demokratickým hledím a zaznamenávají úspěchy. Úspěchy, s kterými my se nemůžeme pyšnit ani s nimi srovnávat. Nám zkorumpovaní úředníci a zločinci unikají mezi prsty už dvacet let. V Kolumbii bylo nejen zažalováno a nejen odsouzeno, ale také natvrdo uvězněno na desítky guvernérů, soudců, ministrů, prokurátorů, generálů a plukovníků, napříč houfům jejich zdatných advokátů. Další desítky vůdců gueril a mafií bylo pochytáno a sedí buď v kolumbijských vězení nebo bylo extraditováno do USA. Jak je to možné? Jak to, že kolumbijská demokracie je funkční a naše ne? Jak to, že to typické „padni komu padni“, které naši politici sice často citují, ani zdaleka nepoužívají.
Naopak ve Venezuele se stala korupce součástí oficiálních struktur, takže, kdo je u vesla, ten se má, jen kasíruje, což není nepodobné naší situaci. Prožil jsem v Kolumbii pět let a dalších deset let tam a ve Venezuele každoročně pobývám jeden až dva měsíce. Nestačím se divit, jak v Kolumbii stát funguje a kdo zase z mocných sedí ve vězení napříč svízelným historickým souvislostem a problémům, napříč civilní válce s guerilami, napříč narkomafiím. Zřejmě jejich zločinci a kriminálníci nemají tak dobré právníky jako je mají u nás. A naopak jak ve Venezuele korupce jen kvete a nikdo není ani obžalován.
Mnislav Zelený Atapana
