Prezident Emil Hácha nebyl příkladný zrádce. Copak neznáme instinkt přežití?

Pražské Divadlo Kolowrat díky své dramaturgii a režii Jana Antonína Pitínského připravilo Čechům silný kulturněhistorický zážitek. Prostřednictvím autorky Milady Součkové a její zhruba šedesát let staré, dosud neuvedené hry Historický monolog se v Kolowratu jitří dávné rány. Opětovně se otevírá neslavná kapitola českých dějin, do níž jsme spadli jako hlavy odsouzenců do díry pod gilotinou.

Ať chceme, nebo nechceme, Emil Hácha patří k našim dějinám a nemůže jej do nekonečna skrývat na pomyslném smetišti dějin. Je na čase se s ním vyrovnat. Ale jak? Osud, zrada, úděl, kolaborace, vina? Velká, velká slova, a kdo je všechny unese? Byla to dějinná nutnost? Nezradil spíš někdo před ním? Nebyl Hácha jen vnesen do situace, kterou jiní připravili a nastražili? Kdo by se "toho” býval ujal, kdyby to nebyl on?

Desítky otázek se hrnou při více než hodinovém monologu silného hlasu vášní a výkřiků Háchy v podání výborné Evy Salzmannové v konfrontaci s mlčenlivým TGM v podání hostujícího Karla Steigerwalda. Ten raději nemluví. Jak by se totiž zachoval on, TGM, v Háchově situaci - v době, kdy nás celá Evropa opustila a novodobí Hunové na železných ořích se hnali Starým světem?

Jak je snadné se ofrňovat

Ten Monolog v Divadle Kolowrat dává tvrdé otázky na tělo všem, kdo se nebojí podívat Mnichovu do očí. Jak bychom se zachovali my, lidé dnešní? Zalekli bychom se vzít na svá bedra úděl podpisu Mnichova? Schovali bychom se někde před touto skutečností do děr? Troufám si říct: asi byste také mlčeli a těžko byste se hrdinně bili v prsa…

Je totiž velmi lehké, ale bohužel mnohdy zavádějící, z pohodlného závětří kanceláře či tepla domova v bačkorách a s dostatkem jídla a pití kritizovat činy z minulosti. Kdo si dějinnou akci neprožil na vlastní kůži, ať už u Tobruku, ve vzduchu nad Kanálem, u výslechu v Pečkárně nebo v lágru kdesi na sibiřské magistrále, stěží může zhodnotit všechny její aspekty. Budou to vždy jen a jen názory, kterých mohou být desítky.

Jeho i naše 13. komnata

V případě Háchy ty názory oscilují od zrady po splnění dějinného úkolu, který už neměl jiného řešení. Mnichov a Protektorát byly pro Háchu jistě jeho 13. komnatou, ale tahle 13. komnata pořád děsí i nás. A tak raději zapomínáme, což je chyba. Hácha určitě chápal, do čeho jde. A šel dát hlavu na špalek, i když věděl, že bude pošpiněn jako zrádce. Pasivní hrdina? Oběť?

Inscenace Historický monolog se snaží o pochopení pravé role Háchy. I upjatý TGM, s nímž se tu Hácha nadarmo snaží zavést dialog o svých činech, má zde své místo. Je to střet mlčícího tvůrce idejí a reálného světa. Co by dělal náš slavný politik, profesor, filosof, ideolog v jeho roli? V této konfrontaci Otce Osvoboditele, stojícího na nejvyšším piedestalu, a Zrádce, se nejedná o obhajobu Háchy. On o ni vlastně ani nestojí. Jde mu o pochopení své úlohy těmi lidmi, kteří jej navždy odsoudili a zavrhli. Ale proč? Aby tím možná skryli skutečné zrady tisíců Čechů, udávajících své spoluobčany od prvních dnů Protektorátu?

Hácha jen zaskočil za někoho jiného, který tu zrovna nebyl po ruce a všechnu tu hrůzu vzal na sebe. Byl to tedy on, (ne)obyčejný právník, člověk, který se nikdy neusmál, protože se rozhodl nést toto dějinné stigma. Věděl, že mu nikdo nebude tleskat a děkovat.

Kdo byli ti praví zrádci, vyznívá právě z Historického monologu paní Součkové. Byli jich stovky a stovky, velcí politici i obyčejní lidi, občané hledající protislužby a výhody. Ti, kteří donášeli dřív než sami Němci. Za tyto všechny zrádce vzal Hácha vinu na sebe, stal se jejich symbolem a zosobněním, i když nebyl zrádcem. Anebo jím byl? Měl Hácha při podpisu provést třeba na Hitlera atentát? Byl by to jistě heroický čin. Jenže vzápětí by na Háchovu pozici nastoupil někdo jiný. Tisíce Čechů by jej neochvějně zastoupily. Tak, jako tisíce z nás nastoupilo do komunistických pozic, tak jako jiní nastoupili do nacistických služeb. Ostatně často to byli ti samí. Jedni byli odsouzeni, ti rafinovanější byli omilostněni.

Rozum nemá celou pravdu

Přežít je jedním ze základních instinktů lidí. A nejen lidí: každé zvíře, každá rostlina bojuje o své přežití za každou cenu. To důležité z předcházející věty, bohužel, není slovo "bojuje", nýbrž sousloví "za každou cenu". Je to memento, které nás vede k samotným archetypům našeho poslání na Zemi. Zachovat si tvář? A vyhynout? Jak krásné, jak nádherné, jak hrdinné! Opakem je mnichovanství, že?

Přírodní národy se rovněž potýkají s krutostí, hlavně přírody. Musí posoudit, do jaké míry se jí mohou postavit a kdy už jen přijmout její sílu i s následky. Eskymácká matka, když porodí dvojčata, jedno zpravidla a podle situace vystrčí z iglú na mráz. Hrůzná vražda? Zrada? Tedy svého druhu mnichovanství? Zrada na své rodině, na svém rodu? Ne, je to cesta k přežití právě té rodiny a toho rodu, což je nejdůležitější poslání lidí. Není to vražda, není to zrada. Je to ústupek tvrdé a kruté přírodě, údělu, vůči němuž si Eskymáci vyprofilovali svoje reakce a jednání. Je to instinkt, jímž Eskymáci posoudí mezní situaci. Podobně i jiné přírodní národy mezní problémy řeší svým instinktem. A tedy ne-rozumem. A jedině proto mohli i v těch nejtvrdších životních podmínkách Země přežít několik desítek tisíc let. Instinkt a ne-rozum rozhodne, kdy se jedná o vraždu či zradu vyžadující akci nutnou k přežití všech.

Mezní situace vyžaduje mezní řešení bez ohledu na zavedené regule, předpisy a zákony - a to nejen u přírodních národů. Vzpomeňme na leteckou havárii uruguayských rugbistů v roce 1972. Aby přežili, živili se lidským masem svých zemřelých přátel. Byli to kanibalové a zrádci svých kamarádů? Kanibalové ano, zrádci však nikoliv. Předpokládám, že i sama katolická církev to zkousla a pochopila. Zkusme to zkousnout v případě Háchy i my a pochopit jej.

My, v našem prostředí, se stale nezhojenými ranami válečnými, bychom měli tyto situace vyhodnocovat nejen rozumem, nýbrž také instinktem. Někteří to ještě umí. Bohužel převážná většina instinkty poztrácela v průběhu tisíciletého vývoje; vše jsme nahradili rozumem. Ten však má svá omezení a především ve vypjatých okamžicích nestačí. A tak jednání Háchy jsme jednoduše označovali jako zradu. A toto zavedené vnímání se nám Historický monolog snaží narušit.

(psáno pro kavárnu-on line)

Mnislav Zelený Atapana