Ingrid Bentacourt, Kolumbijka  a Francouzka zároveň, opět rozvířila veřejné mínění většiny Kolumbijců. Všichni si ji totiž pamatují z let 2001-2002, kdy se vrhla do prezidentské kampaně za  stranu zelených (Partido Verde Oxígeno). Tehdy v  kampani odsoudila všechny své protivníky jako lumpy a podvodníky a sebe vybarvila jako Johanku z Arku, která jediná je schopná zemi vyvést ze slepé uličky narkomafií a levicových teroristických gueril, jenž zemi sužují nevyhlášenou civilní válku již skoro padesát let. Nikdo ji moc nevěřil a jejích bídných 1,3 % předběžných odhadů jasně ukázalo na její neoblibu. Chtěla si to razantně vylepšit riskantní cestou do zóny guerily FARC v San Vicente del Caguán v amazonské džungli. Tím předpokládala  vylepšení své profilace a získání  puncu hrdinky.

            San Vicente del Caguán bylo tehdy hlavní sídlo FARCu v demilitarizované zóně asi 32.000 km2, kterou získal od presidenta Andrésa Pastrany v roce 1998. Bylo to vlastně jejich samostatné území!  V historii Latinské Ameriky nikdy nevídaný mnichovanský čin Pastrany, kterým tak chtěl naivně získat mír s guerilou. Jenže  se zločinci a teroristy nelze jednat, a proto plán zcela zkrachoval a guerila  jen posílila svou zločinnou moc. Zde si guerila zřídila vlastní vládu i jurisdikci a nikdo sem neměl přístup. Jedinou výjimkou  bylo pozvání velvyslanců k oficiálnímu zahájení jednání vůdce FARCu Marulandy a Pastrany 7. ledna 1999. Byl jsem svědkem pokoření prezidenta a tím všech svobodomyslných Kolumbijců, kdy jsme všichni diplomaté světa včetně C. Kaufmanna z USA  povstali, tedy až po Pastranovi,  při hymně guerily a stoupání její černočervené vlajky. Tím byla guerila FARC de facto uznána. A I. Bentacourt se vydala do této jámy lvové, aby získala body. Všichni, i její úhlavní nepřátelé včetně  pozdějšího prezidenta Álvara Uribeho, ji varovali. Marně.

            23.2.2002 byla unesena a léta trávila v pralesním  vězení bez naděje na vysvobození. FARC ji a desítky dalších unesených politiků a vojáků  využíval v tlaku na kolumbijskou vládu. Zneužíval lidské bolesti příbuzných i řady humanitárních organizací a politiků, aby tlačili na kolumbijskou vládu s cílem  propustit stovky teroristů a vrahů i masových z jejich vězení. Uribe totiž odmítal za slušné občany propouštět zločince a vrahy, kteří by opět začali přepadat a vraždit.  Tlačil i francouzský president Sarkozy společně s venezuelským prezidentem Chávezem, který se však spiklenecky a kamarádsky dohadoval s guerilou, aby mu Bentacourt propustila. Jeden chtěl doma získat body  v oblasti své zahraniční politiky, kde před pár lety spíš ztrácel, druhý chtěl pokořit kolumbijského presidenta Uribeho, aby dokázal, že není schopen se postarat o vlastní občany. FARC však tehdy  pustil jiné politiky a vojáky, aby nahrál Chávezovy, ale Bentacourt byla pro ně přece jen velmi cenná a držel si ji na další tlaky a jednání.

            Jenže Uribe nepovolil a přichystal famózní protiúder. 2.7.2008 byla Bentacourt s dalšími vojáky a třemi Američany vysvobozena spektakulárním přepadem, jako v nějakém holywoodským filmu. Bez jediné kapky krve byla Bentacourt opět na svobodě a po krátkém poděkování Uribemu, svému politickému odpůrci, okamžitě odletěla do Paříže, kde ji čekal Sarkozy. Ten  ji zahrnul potleskem celé Francie,  svou přízní a dekoracemi řádů.

            Po několika letech ticha se Bentacourt opět ozvala. Žádá na kolumbijském státu odškodění za šestiletý pobyt  ve vězení guerily osm miliónů dolarů.  Kolumbijcům vyrazila dech. Ne, že by byla první, kdo odškodnění žádá, ale tou sumou. Řady vojáků a politiků byli uneseni při výkonu své práce a lze si představit, že mají  právo na odškodnění od státu a ne od guerily, která je unesla. Stát je prostě neochránil. Dobře, ale Bentacourt šla přímo do jámy lvové zcela soukromě a proti všem radám, tedy  tak říkajíc na vlastní triko, na vlastní riziko. Šla tam, aby pro sebe a ne pro stát získala další hlasy. Stát jí tam nevyslal, a proto její žádost a hlavně ta suma Kolumbijce velmi vydráždila. Například ti, jimž ve vězení guerily zahynuli příbuzní, například desítky zavražděných poslanců státu Valle, dostali od státu odškodné patnáctkrát nižší. Navíc nebyla  jednostranně propuštěna guerilou, ale  osvobodily ji specielní kolumbijské jednotky, tedy stát na své náklady.

            Známý kolumbijský právník Jaime Lombana ujišťuje, že z pohledu  trestního práva, to co se stalo Bentacourt je “samovsazení do nebezpečí,  a proto nemůže být odškodněna ani obviňována odpovědnost třetí strany“. Robertina Sanchéz , matka uneseného plukovníka Enriqua Murilla osvobozeného v akci  „Operace Chameleón“ před pár měsíci, řekla, že ji přece neunesl stát, ale FARC. Nehledě na to, že ji všichni přesvědčovali, aby tam nešla, ale neposlechla nikoho. Podle  Fernanda Arboledy Ripolla, exprezidenta  Státní rady, debata není zda může nebo ne žádat na Kolumbii odškodnění, ale zda může ve svém únosu dokázat odpovědnost státu.

            Bentacourt měla po návratu na svobodu velké ambice. Z Francie prohlásila, že je ochotna být prezidentkou Kolumbie a sloužit své zemi. Jenže tím si nikoho taky nezískala. Zvlášť když podobná prohlášení vysílá do světa z daleké ciziny a Kolumbie není asi hodna ani její návštěvy, nehledě trvalého pobytu. Nechci ji šahat do svědomí a spekulovat, ale když vycítila, že je to konec její politické kariéry,  tak si po dvou letech ticha zřejmě řekla, že by mohla  alespoň získat nějaké to peso. Tedy to kolumbijské.

            V Kolumbii je odepsaná a pro Sarkozyho se za čas stane nepoužitelnou osobností. Bentacourt totiž nebyla a není osobnost.

 (vyšlo v Lidových novinách 3.8.2010)