Ani zdaleka hudbě nerozumím, jsem hluchý jak poleno a tak mohu o hudbě  a jejích prapůvodních kořenech pojednat bez emocí. Hudbu každý vnímá jako součást své kultury. Na světě vlastně není kultury bez hudby. Každá má svojí charakteristiku, rytmus i melodii. Hudba tu byla odjakživa, od úsvitu lidských dějin a provází nás dodnes. Lépe řečeno provází našeho ducha, naší duši. Hudba totiž původně nevznikla jen pro potěšení, jak jsme si zvykli my, profánní lidé naší euroatlantické civilizace vycházející z řecké a římské kultury. Hudba má mnohem důležitější poslání, které se nám daří zpětně identifikovat prostřednictvím současných kmenových společenství. Hudba, podobně jako zpěv a tanec vždy byly především posvátné veličiny a hodnoty, s kterými zacházeli jen vyvolení jedinci. U indiánů to byli a dosud někde jsou šamani, kteří ke svým spirituálním obřadům vždy používají hudební nástroje, svůj zpěv a tanec. Rytmus řehtačky nebo bubnu se zpěvem a tancem jej po určité době za úplného vyčerpání a vysílení a někdy i za pomoci drog dovádí k transu a posléze do extáze. Jeho duše zažívá extatickou zkušenost, odpoutává se od fyzického těla a odlétá do světa duchů a božstev, mezi duchy zemřelých předků, se kterými všemi konzultuje a řeší problémy své komunity, ať již se jedná o nemoci, epidemie, válečné štěstí, pomoc v nouzi. Pan profesor Wolfgang G. Jílek z Kalifornie zachytil v roce 1971 na elektroencelografu frekvenci rytmů bubnování při Tanci duchů severoamerických indiánů Sališů  0,8-5,0 za sekundu. Právě frekvence  kolem čtyř úderů je nejúčinnější, neboť navazuje a zvyšuje rytmus vln  théta. To jsou pomalé mozkové vlny související s tvořivostí, stavy snění a živou představivostí, čímž se vědecky dokázala  hudební cesta k transu.

            Do podobného extatického stavu se dostávali šamani na Sibiři za pomocí rytmů tamburíny, v Africe tuto úlohu převzaly vysoké bubny, v Indii zvonky a zvonečky. Získat takovou extatickou zkušenost znamená mít určité mentální předpoklady, poznat množství technik, naučit se hrát, zpívat a tančit výše uvedené rytmy, recitace a pohyby, odříkat se  světského života po celou dobu více než desetiletého učení a naplnit jej odříkáním, půsty, strádáním, fyzickým utrpením až samotným poznáním vlastní smrti třeba ve formě kómatu. Teprve samotná iniciace dovedou adepta i k řádnému ovládání hudby, stává se vyvoleným. Hudba a zpěv je vlastně modlitba k duchovnímu světu. Mnohahodinové bubnování na buben či chrastění posvátnou řehtačkou trvá i několik dní, než se naplní ta správná pozice k propojení s duchovním světem, k povznesení vzhůru. Ostatně na stejné bázi pracují i institucionalizovaná náboženství, která sice šamanismus zavrhla jako pohanskou záležitost, zato však převzala jejich techniky a především hudbu a zpěv. V této souvislosti se logicky připomínají gregoriánské chorály, chrámová hudba jako taková, donekonečna opakující rytmy zvonečků a refrény buddhistů, atp.

            Časem se hudba osamostatnila od posvátných a religiózních cílů, ale vždy si ponechala svůj hluboký vliv na duši každého jednotlivce, i když zcela profánního a nezasvěceného. Snad na každého z nás působí nějaký druh muziky, který nás odvede od reálných skutečností světského života někam dál, někam jinam. Čím hlubší zážitek, tím více naše duše cestuje mimo naše tělo. Z dávných dob nám dodnes zůstala terminologie, která připomíná původní úlohu hudby. Říkáme, že hudba povznáší . Některé citlivé osoby (dříve to byli právě ti šamani, později kněží), i když nezasvěcené, je hudba schopná povznést tak, že se cítí zcela mimo, že rytmus jej ovládá a posouvá někam jinam. Dodnes také říkáme, že kdo má výjimečný hlas, že je to dar od Boha, že má božský hlas. Ten zpěvák, který do svého zpěvu vloží všechno i svoji duši přenáší tuto magickou sílu i na diváky, kdy jim jde až mráz po zádech a cítí, že se povznášejí, šílí, dostávají se třeba až do transu. Tak výjimečný hlas dlouho nevydrží, jeho majitel se vydává příliš, zato dav šílí. Ti, kteří svůj hlas šetří a z důvodů ekonomických mu popouští uzdu jen po kapkách, ti sice vydrží dlouho, ale diváky k nebesům příliš nepovznesou. A vůbec nezáleží, zda se jedná o hudbu populární nebo klasickou či nábožnou. Když se Svjatoslav Richter rozehrál a sedlo mu to, je známo, že po skončení koncertu v transu hrál a  „řádil“ dál sám až do rána. Prostě zažíval zvláštní duchovní stav a možná, či spíše určitě se vznášel někde  vysoko nad námi, protože byl  vyvolený.

            Šílící davy při megakoncertech jsou přitahovány rytmem víc než melodií, čímž se v poslední době stále více vracíme k původním  kořenům hudby.  Tisícové  davy při megakoncertech se mění z pasivních diváků v aktivní součást, ano, nabízí se to slovo, obřadu. Mnohahodinové bušící rytmy provokují taneční vlnění, kterým se napojují na jiná vlnění vzájemného porozumění. Kde je vlnění, tam je možnost dorozumění. (Mimochodem i v přípravě dorozumívání s mimozemským obyvateli je základem hudba!).  Davy šílí, dostávají se do transu, do extase. Když ne pouze díky hudbě, pomůžou si drogou, tak jak činili indiáni. Žádný velký rozdíl.  Je to divoký návrat k původní funkci hudby, zpěvu a tanci.  Tyto fenomény navíc spojují skupiny, etnika, národy. Když přijeli první dobyvatelé k indiánům a viděli indiánský kmen, jak jeho členové  v rytmu bubnů a řehtaček společně tančí či se spíš potácejí, požívají drogy, zvrací, kálí, oči převrací bělmem vzhůru, s křečovitými pohyby končícími pádem k zemi v úplném vysílení mezi zvratky, museli je nazvat zdrogovanými ožraly klanící se démonům. Kolonizátoři nepochopili z obřadů zhola nic, ani pravou úlohu hudby, zpěvu, tance a drog a jejich duchovní rozměr. Nepřipomíná vám ta reakce něco z našich dnů? Jistě, mladá generace po letité duchovní prázdnotě euroatlantické civilizace pídící se za materiálními výdobytky, hledá duchovní naplnění. Chce poznat vytržení ze všedních dnů hledajících jen blahobyt a materiální pohodlí. Naše konzumní společnost to nechápe, myslí si, že nás trh zasytí k spokojenosti a tak reagujeme, jako tehdy bělošští dobyvatelé v Americe: je to banda zdrogovaných ožralů, klanících se hnusnému rytmu.

            Bohužel, zde chybí jen jedna drobná věc. Tehdy celý obřad někdo řídil. Byl to šaman, medicinman nebo kněz, který věděl o cílech hudby i drog mnohem víc než ostatní prostí členové společnosti . Byla to přece jejich práce! Věděli drogy správně nadózovat a hudební rytmy přizpůsobit mozkovému vlnění théta, aby otevíraly duchovní poznávání světa.  Cílem bylo mimo smyslové poznávání přírody a kosmu, hledání pravdy. Byla to součást duchovní výchovy, kterou spirituální vůdce řídil na základě několika tisíciletých zkušeností. Byla to i součást klanové či kmenové výchovy k sounáležitosti a upevnění vzájemných vztahů. Nehleďme na naši rytmem posedlou mládež očima nepochopení, protože my sami jsme způsobili tento stav. Hrneme naši civilizaci nesprávným směrem plnou materiálních hodnot, o duchovní stránku se nikdo nestará, protože  její kultivace a opečovávání je mnohem, mnohem těžší a náročnější. Materiální pokrok, ta posvátná kráva naší civilizace, je totiž dobře měřitelná a to působí u plebsu, který se chce povýšit a zdá se mu ta cesta jednoduchá. Bohužel, pouze zabředne do nekonečného kolotoče módních inovací, novodobé modle,  a jeho duchovní stránka se rovná nule. Těm, kteří se vzepřou, můžeme děkovat, že jim konečně došlo, že pokrok není vše. Možná jen podvědomě hledají svoji duchovní cestu, aniž to třeba tuší. Rozvoj megametalových koncertů s vlnícími se davy na celém světě prostě ukazuje, že lidský tvor chce vedle materiálních hodnot i ještě něco jiného. Dejme jim šanci, ať pochopí, co jim chybí.

            Můžeme jen doufat, že se najde někdo, kdo jim bude, jako dříve u indiánů šaman, u Indů bráhmín či guru nebo lama, pečlivě vysvětlovat jejich pocity, halucinace  a vize. Doufejme, že i my se dočkáme, aby tyto novodobé obřady přinesli nejen pocit uvolnění svým aktérům, ale naplnění jejich duchovních sil, nové životní energie a třeba i upevňování etnické identity, kterou ztrácíme. Dějiny se prostě opakují.

 (úplný text, z kterého vyšla jen část v Hospodářských novinách 10.8.2010)