Celými tisíciletými lidskými dějinami se jako červená Ariadnina nit táhne lidský naturel objevovat a dobývat, potažmo kořistit a ničit. Objevování velebíme a oslavujeme, ale za každým z nich je skryta odměna či  kořist, které člověka lákají. Brazilská vláda udělala historické rozhodnutí a vyhlásila nulový kontakt! Toto rozhodnutí bere jako test, experiment na případě osamoceného indiána na rozloze asi 80 km2 amazonské džungle.  A pouze na něm nechává volbu, zda bude mít o kontakt zájem nebo ne. Upřímně řečeno, nikdy jsem nedoufal, že některá vláda  světa vyhlásí tuto převratnou politickou doktrínu vůči původním obyvatelům. O nulovém kontaktu již léta hovořím jako o tom nejlepším a jediném správném řešení k amazonským indiánům, k největšímu seskupení původních obyvatel Země.  Například 5.6.2008 jsem v MF Dnes při příležitosti objevení  “neznámého” indiánského kmene v Amazonii  napsal: Jedinou účinnou pomocí by bylo rychle na ně zapomenout a nechat je v zapadlém koutě džungle v jejich ráji.

            Nikdy jsem nepředpokládal, že některá vláda vezme v potaz kulturně antropologické názory a ne jako dosud jen ekonomicko politické. Amazonští indiáni žijí svým způsobem života, který jim diktují jejich tradice vznikající v uplynulých pěti tisíci letech, kdy se jejich předkové v Amazonii usadili. Živí se převážně sběrem, lovem a rybářstvím a ještě se jim amazonské pralesy nepodařilo a nikdy ani nepodaří zničit. Jistě, není to lehký způsob života, ale nelze jej kritizovat a dívat se na něj svrchu, z pozice nabubřelého  bělocha, který snědl všechnu moudrost světa, asi tak, jak to napsal Milan Vodička v úvodníku Lidé a země 1.7. 2008. Tehdy k výše uvedenému „objevení“ kmene glosoval, asi v tom smyslu, že jejich bídný život konečně skončí, když jim přineseme civilizaci. Strávil mezi nimi celých pět (!) dní, fotky údajně pěkné, ale realita byla prý hrozná. Tedy pro něj. Asi to není žádný ráj, kde se musí denodenně pachtit s lukem a šípem za svým úlovkem. To on to má  mnohem lepší, když si může jako my ostatní kdykoliv zajít do hospody na „vepřové se zelím“. To je pohled poněkud ubohý a typicky bělošský hodnotící cizí kulturu vzdálenou od nás tisíce let našima očima. A naopak náš život viděný jako jedna báseň, kdy se nemusíme denně štvát s lukem a šípem za svým „vepřovým se zelím“.

            Amazonský indián je však navíc oproti nám zcela svobodný a radující se člověk, tvořící si každý den sám podle sebe bez ohledu na zástupy politiků, soudců, policistů, radních, starostů, zákonů, vyhlášek, na které jsme závislí my, ať chceme nebo ne. My vůbec nejsme svobodní a navíc žijeme v prachu, smradu nejrůznějších výfukových plynů a chemikálií, řevu houkaček a sirén, v křiku hádajících se lidí a vůdců, kdy naše tradice jsme dávno zaprodali za vynálezy slibů radosti, až jsme ztratili skutečný pojem této radosti ve virtualitě a v prohlášeních. Amazonský indián je kus člověka par excellence, ačkoliv nemá mobil, televizi ani PR a soutěže Miss, který se nikdy, ničím ani nikým nezaprodal. My jsme oproti němu prodejní jak děvky. Vnucujeme se k nim, chceme je předělat a hlavně získat jejich půdu s bohatstvím, které obsahuje. Měli jsme na to dokonce odborníky na kontaktování s nimi, aby jsme jim přinesli to naše „vepřové se zelím“.

            Nová brazilská doktrína je v tisícileté historii člověka převratným obratem o 180 stupňů.  Je to úctyhodné rozhodnutí, před kterým hluboce smekám mým sombrerem. Jistě, Brazílie na to měla a má, ale přesto jsem to nečekal. Má obrovský prostor a žije tam několik generací vynikajících  kulturních antropologů, kteří vyrostli v pokoře a obdivu  ke kulturám amazonských indiánů. Nejde jim o to udržovat  pojem ušlechtilého divocha či jiné romantické představy o jejich pralesní idyle. Jistě, žádná idyla ani romantika to není. Je to tvrdý život, ale je to jejich kultura, kterou je nutno respektovat a ne ji  zneuctívat a ponižovat jako nějakou chudou nedomrlou civilizaci.  Mají průměrný věk 35 let, píše pohrdlivě Milan Vodička, a jsou tam i jedovatí pavouci a bahno. Ach jo, je to tak trochu bolševická rétorika přesvědčovat náš lid o tom, jak si žijeme dobře a v jakých hrůzách  žijí ti divoši, dokonce v bahně a mezi jedovatými pavouky (!). Kdybychom chtěli vyčíslit negativa naší  společnosti, tak by nestačila tato stránka. My přece nejsme žádná spása pro ně. A život v džungli mezi indiány není tak šílený, jak jej Milan Vodička představuje. Zcela logicky, byl tam jen pár dní. Chybělo mu asi naše pohodlí, které nás stejně zdegeneruje, zatímco  ti údajní chudáci dožívající se  35 let nás možná přežijí. Žil jsem mezi amazonskými indiány pár let a podobně jako ostatní badatelé a znalci Amazonie si vůbec nestěžuji ba naopak.

            Jistě v tlaku hamižných firem, ať dřevorubeckých, dobytkářských či jiných bude realita tohoto nulového kontaktu asi trochu jiná. Oni si nastaví, zřejmě jako vždy, své vlastní kontakty, jejichž cílem je vyčištění prostoru od indiánů a tím pádem k následné kolonizaci liduprázdného prostoru. Doufám, že osamocený indián na 80 km2 si dožije svůj život ve vlastním ráji, který si vytvořil tak, jako snad i jiní amazonští indiáni,vůči kterým chovám osobní úctu i osobní přátelství. Doufám, že budou ještě hodnou chvíli se pachtit za denním úlovkem a nebudou závislí na pohodlnosti restaurační stravy s „vepřovým se zelím“.

(vyšlo v Lidových novinách  1.září 2010)