Dřív se mělo dobře jen malé procento obyvatel, tak to ještě šlo. Naše Země to utáhla. Teď se chtějí mít lépe všichni a to už je kontraproduktivní. Jsme vycvičeni našimi politiky, že vše má neustále růst a velice nás roztrpčí, když něco klesá. Třeba výroba aut, nebo naše příjmy či HDP. Ale vůbec nás nezajímá, kde se to všechno bere. Čím dál tím víc myslíme jen ekonomicky. Ze všeho musí být nějaký zisk, užitek, příjem, výnos. Nic nemůže ležet jen tak, aby to neneslo. Už za bolševiků ti vyvolení straníci vyvolali dojem, že by nás měli dráždit meze, remízky a spousty meandrů řek. Vše se musí zrekultivovat, zregulovat, udělat v té přírodě prostě pořádek, pokud možno podle pravítka. Jedině pak se dá všechna půda využívat k nějaké výrobě. Ani píď země nazmar! Poručíme větru, dešti! Postavíme všude továrny, silnice a domy, zvětšíme pole. Bohužel tato filosofie absolutní nepokory pokračuje dodnes. Odkud si bereme to právo napravovat přírodní zákonitosti? Nebo jsme už Stvořitelé?
Dřív také byly záplavy, je to přece logické. Prostě prší. Vždy pršelo. Ostatně sama pranostika „Medardova kápě, čtyřicet dní kape“, jasně praví, že vždy pršelo, mnohdy i hodně. A nic se nedělo. Jako u indiánů Amazonie. Tam také prší a dost. Když přijdou deště, řeky se zvednou o sedm až patnáct metrů. Pravidelně a pořád. Indiáni jsou na to zvyklí a osady si podle tohoto letitého schématu staví. A vše funguje. Když přijdou záplavy, nediví se. My se divíme pořád dokola. Záplavy indiány neohrozí, protože vědí a jsou připraveni. Voda jednoduše zalije obrovské území, kde nikdo není.
I u nás to přece bývalo také tak. Byly záplavy pravidelné, každoročně malé, každých pět až deset let větší, pak záplavy obrovské. Jenže nikdy nenadělali tolik škod, protože voda se jednoduše vylila z břehů a zaplavila velké území niv, meandrů, bažin, ladem ležící půdy, kde nikdo nežil, kde se nehospodařilo.
Nás je však stále víc a každý se chce mít líp a tak vše musí vydat své bohatství: půda i voda.Vyšší zemědělské výnosy, více elektřiny, více vodní zábavy. K tomu je zapotřebí toky zregulovat, aby vylitá voda nepřekážela zemědělství, aby se vyráběla elektřina. Jak říkali bolševici, aby nám příroda sloužila. Bohužel ani to se nezměnilo, to chceme pořád. Ta zvláštní odrůda lidí, politici, by však měli vidět mnohem dál než na jedno dvě volební období. Mnohem dál než my obyčejní plebejci měřící čas na život jedince a protože podle prapůvodního schématu by oni měli být z nás ti nejrozumnější, měli by nám tuto blbost rozmluvit. Bohužel nic z toho není pravda. Konejší nás vzrůstem všelijakých statistických číslic o našem blahu, zatímco když přijdou deště, vody se valí regulovanými koryty a nemohou jinam do kraje jako dřív, protože tam pulsuje „nutná“ výroba. A tak se přivalí v mnohem větší míře než kdykoliv před tím do našich osad a města. A bude se dít i nadále, protože jsme nenapravitelní.
Jsme totiž chamtivci a nenažranci, které zajímá dnešní plný stůl a ne, co bude za pět let. Jde nám jen o dnešek, že se máme teď dobře, až moc, že máme dostatek elektřiny na všechno, až moc, že se můžeme prohánět jachtami na přehradních jezerech, že máme přebohatý stůl. Chceme se mít stále lépe a radostněji bez ohledu na následky. O tom pěli písně bolševici, ale i my. Deště k naší Zemi však patří jako sluneční paprsky, mořské vlny a horské vichry. Jsou to přece živly, které zformovaly i veškerý život na Zemi. Lze je jen tolerovat a naučit se s nimi žít. V pokoře vůči nim, protože, když na to dojde, vidíme, že jsme bezmocní, že to nemáme v ruce. Nelze však říci, že deště mohou za záplavy . Za ně můžeme my, právě ta naše chamtivost a nezažranost podporovaná politiky. Jinými slovy tyto hrozivé záplavy jsou daní za náš blahobyt.
Kdyby se podobně chovali amazonští indiáni, bylo by to za pár let u nich to samé. Aby na horním Xingú v centrální Brazílii, kde je nyní 14.000 indiánů na ploše 35.000 km2, mohlo žít deset miliónů lidí, museli by k tomu vykácet lesy. Jedině pak by mohli založit polnosti pro obživu. Aby pole ochránili před potopami, museli by toky zregulovat a tak by amazonské řeky nahnali do měst po vodě dolů a pořád by je vyplavovali. Jenže, díky Bohu, amazonští indiáni nepřemýšlí ekonomicky, přemýšlí jen zdravě lidsky. Tedy tak, že nechtějí, aby žili spokojeně jen oni, ale i jejich potomci. To znamená , že nejsou nenažraní, ale jsou pokorní vůči přírodě. A za tu pokoru jsou odměněni, že zde stále žijí. My pokorní nejsme ani náhodou. Naopak, přírodu dusíme, chceme si ji přetvářet k našemu zisku. Země má však své limity. Pár desítek let to jde a my si myslíme jací jsme jurové. A pyšníme se přehradami, rovnými plochami lánů, které nehyzdí žádný remízek, meandr či nedej Bůh nějaká mez.
Náčelník v Amazonii, který by postavil osadu v záplavové oblasti, by po velké vodě už nebyl náčelník. Za chyby se tam platí okamžitě. Žádné tzv. demokratické vymlouvání a okecávání, které tak často vidíme ve vyjadřování vlády, poslanců, úředníků všech stupňů včetně stavebních úřadů. Náčelník indiánů je něco jako u nás premiér, ministři, poslanci, senátoři, úředníci všech druhů i ti ze stavebních úřadů. To všechno dohromady je on jediný a odpovědný za svá rozhodnutí. Ti naši všichni nejsou odpovědni za nic. Při záplavě si vezmou holínky a jdou se umazat bahnem, aby byli těm chudákům blíž. Nic systémového však nikdy neřeší. Nikomu nevadí, ani těm stavebním úřadům, ani vládě, že ti postižení si zase staví domy na stejných místech. Oni mají přece regulovat a povolovat, kde lze stavět a kde ne. Tak jako indiánský náčelník. Ten totiž není tak blbý, aby něco podobného povolil. Osud jeho lidu mu totiž opravdu leží na srdci.
Stát by neměl každých pár let sypat miliardy na opravy a pomoce, které stejně pomohou zaplaveným lidem jen z velmi malé části. To je zcela nesystémové řešení ad hoc, a navíc plné slibů, které se moc neplní. Stát by měl vykoupit pozemky lidí bydlících v 4. záplavové zóně, v té, kterou si pojišťovny zakreslily pro neudělování pojišťovacích smluv. Tuto zónu bychom měli prostě opustit a ponechat přírodě pro záplavy místo minulých niv, bažin a meandrů. A lidé by se odtud přestěhovali a měli tak možnost si postavit jinde, dál od stoletých vod, tak, jak to činí indiáni, které považujeme za barbary. Barbaři však jsme spíš my všichni, politici nejvíc. A tak se nebude dít nic převratného. Lidi v 4. zóně necháme zase postavit své domy a nadále budeme dávat přednost výrobě elektřiny za každou cenu před změnou charakteru přehrad ve prospěch bezpečnosti těchto lidí. A ti politici budou stále sedět ve svých křeslech, znovu vše okecávat a slibovat, že se věci napraví. Bohužel, nic takového se nestane. Oni totiž jednají doslova podle pravidla „ po mně potopa“.
Ano, amazonští indiáni jsou kultury fluviálního charakteru, protože řeky jsou dopravní tepny, a proto svá sídliště budují u řek. Jenže dobře vědí, co řeky umí. U Yawalapitiů na horním toku řeky Xingú je osada prostě tak daleko, aby nebyla nikdy zatopena. U Kofánů je osada Dureno sice těsně u břehu ekvádorské řeky Aguarico, ale vždy (!) je postavena na vysokém břehu, a navíc na skoro dvou metrových kůlech. Tuto výšku mají dobře spočítanou, takže vždy přežijí. Byl jsem letos u nich po čtyřiceti letech a pořád tam jsou. Žádná každoroční velká voda je nespláchla. Mojí další indiáni Eceeje na řece Madre de Dios v peruánské Amazonii, bydlí v osadě Palmareal na také vysokém břehu a neustále ji posunují dál do vnitrozemí, podle toho, jak proudnice dravého proudu ukusuje břeh.
Je tu cesta k nápravě či k návratu starých pořádků? Bohužel cesty zpět není z mnoha důvodů. Za prvé je nás tu už hodně a každý se chce mít dobře, takže bychom museli nějaký ten milión někam přesunout. Za druhé nikdo z vlastní vůle si neřekne, že bude mít o jednu vepřovou kotletu a hlávku zelí denně míň, aby se pole v okolí řek navrátily do původního stavu ladem. Pak bychom museli zlikvidovat regulace, nechat přirozeně vytvořit meandry a nivy. Také bychom museli zrušit pár silnic, nějaká ty přehrady, omezit se ve spotřebě energie a plachtění na jachtách. Prostě bychom museli alespoň vyklidit 4.zónu a ponechat ji ladem. Museli bychom být tím jednoduše o něco chudší. A teď mi řekněte, jestli na to někdo půjde? Všichni se tomu vysmějí. A tak se bude i nadále tlačit na větší výkonnost vodních elektráren a zemědělství, protože politici nás ukecají, že to se záplavami nemá nic společného. Snad pár přemýšlivců pochopí, že ztráta pokory vůči naší Zemi, která jednoduše nemůže utáhnout naše stoupající nároky, je cestou do pekel.. Jenže dobře víme, že mafiáni, kterých je ve všech oborech kolem nás včetně politiky na tisíce, se vlastně s peklem už dávno spřáhli. Tak proč se tak divíme, že se dějí podobné hrůzy?
